Nechte dítě ve vaničce!

Jako zkušená matka dvou dcer jsem se před vyléváním vaničky vždy pečlivě přesvědčila, že v ní žádná ratolest nezůstala. Vylévat s vaničkou dítě není nic chytrého.

Tedy bych skutečně doporučila ponechat v platnosti tak zvanou spádovost, čili místní příslušnost dítěte k určité základní škole a to podle místa trvalého bydliště. Neboť mi připadá poněkud absurdní, když někdo na základě problémů v několika konkrétních lokalitách, kde se objevil nedostatek kapacit základních škol, chce zrušit spádovost jako princip. Ostatně některým kritiků zřejmě chybí představa, co spádovost vlastně znamená: ta totiž naprosto nebere rodičům svobodu ve volbě školy pro jejich dítě. Zaručuje „pouze“ místo v základní škole v místě bydliště v případě, že na jiné vybrané škole není kapacita.

V novinových článcích to vypadá strašně dramaticky: Stovky dětí nemají místo ve školách! Ředitelé požadují zrušení spádových oblastí! Nu, ve skutečnosti jde o velmi specifický problém lokalizovaný v několika málo místech, jako jsou Praha 6 a Praha 7. A i tam se týká specificky několika základních škol, které v určité skupině lidí získaly pověst „prestižních ústavů“ (nijak tím nezpochybňuji, že jde o velmi kvalitní školy). A ani ředitelé „nevolají“ po zrušení spádovosti. Co vím, tak je něco takového ani nenapadlo – tedy určitě to není ani zdaleka většinový názor.

Pro jistotu to ale řeknu naprosto jasně: Na stole není a určitě ani nebude žádný návrh, kterým by byl princip spádovosti zrušen. Ostatně tento princip spravují samotné obce – ty určují spádové oblasti, ty určují jejich nastavení. Z hlediska kompetence MŠMT věc končí u ustanovení, že obyvatel konkrétní obce či městské části má garanci a jistotu, že jeho dítě bude mít místo v základní škole v této městské části nebo obci. Zda jsou třeba části Prahy ještě děleny na spádové oblasti jednotlivých škol a jak je to provedeno, to už je věc obcí. Nelze po ministerstvu chtít, aby řešilo každou ulici v republice. A kdo to chce, tak poněkud ustrnul v čase. My opravdu nejsme Státní plánovací komise.

A dále – co se týká kapacit škol v jednotlivých konkrétních místech, znovu je to otázka místních orgánů. Ministerstvo může poskytnout investiční prostředky, může vypomoci v rámci dotačních titulů – a to taky činí, ale skutečně nezjišťujeme, jestli v Horní Dolní budou mít problém s dvojnásobkem dětí oproti kapacitě. To si musejí hlídat obce podle počtu narozených, podle stěhování a podobně. Komunikovat by obce také měly - a většina tak i činí – mezi s sebou.

Občas je nám „předhazováno“, že školský zákon pracuje se „zastaralým“ mechanismem trvalého bydliště. Ano, je fakt, že mnoho lidí bydlí jinde, než mají oficiální trvalé bydliště. Konec konců – pokud někomu komplikuje život podvojnost jeho adres, nechť si tento problém prostě vyřeší. Přece nebudeme měnit jinak naprosto funkční systém používaný navíc v řadě jiných oblastí jenom proto, že si třeba třetina lidí nahlášené bydliště nezmění podle skutečnosti. To už by bylo druhé dítě vylité s vaničkou.

Část problémů s kapacitami některých základních škol je podpořena takovými na první pohled poněkud absurdními kroky, jako je přihlašování trvalého bydliště dítěte na adresu nedaleko školy, kterou si vysnili jeho rodiče. To se údajně opravdu děje. Přičemž bych nerada, aby to vyznělo jako něco nepěkného k oněm rodičům – já chápu, že každý chce pro svoje děti to nejlepší. Jen si prostě myslím, že celková úroveň českých základních škol je dosti vysoká a tato hra na „elitní“ ústavy je poněkud přehnaná. Nicméně je fakt, že v určitých oblastech opravdu obce nezareagovaly včas a kapacitní problémy existují i bez rodičovské „honby za zlatým grálem“ vzdělání.

Ale v jedné věci tento humbuk beru. Celé poslední dva roky probíhá bitva o každou novou korunu pro školství. Cílem této bitvy není, aby se školy koupaly v penězích, ale aby bylo možné zajistit obecný růst jejich kvality. Protože – a to máme asi všichni společné – pro děti chceme to nejlepší.