Děti a učitelky jako otloukánci aneb priorita po česku

Letošní rekordní rozpočet pro školy a již druhý rok poctivých peněz na skutečné počty žáků a studentů ve školách mohou být úsvitem pro budoucí úspěch našich dětí i pro úspěch republiky v Evropě i ve světě. Mohou ….

Politici však nesmí podlehnout tradičnímu předvolebnímu mámení rozdávat „dospělákům“ (voličům) a dětem nechat tak nějak to, co zbude u rozpočtového stolu.

Tato země má přece jasný plán veřejných financí pro školství, který jsem připravila a který prošel vládou. Ten je platný a počítá pro rok 2018 s růstem platů učitelů o 15 procent. Nyní z návrhu ministerstva financí to zatím vypadá, že toto zvýšení bude o zhruba 11 procent. Přičemž v jiných částech státního sektoru lze očekávat růst kolem deseti procent, takže jenom minimálně odlišný. Rozdílem jednoho procentního bodu nelze smazat rozdíl mezi učiteli a „zbytkem světa“. Nelze smazat dlouhé roky, kdy se nikdo nepohoršoval nad tím, že učitelkám a učitelům nikdo nic navíc nedal a ještě se předešlé vlády rády chlubily jak přidaly. Jenže ve skutečnosti vzaly učitelkám a učitelům z jedné kapsy a do druhé „vrátily“ ještě méně. Nad touto možností „přidání po učitelsku“ letos málem upadly do komatu zdravotní sestřičky a hned byl oheň na střeše. Ale jak vidno, minulé vlády nedokázaly otrávit české pedagogické úderníky a údernice, protože ti učí a učí, i když takových „přidání“ zažili řadu.

V posledních dvou letech jsme ve zlepšení rozpočtu i v ohodnocení učitelů udělali kroky správným směrem. A já skutečně doufám. že ministerstvo financí a školství budou pokračovat v tom, co bylo zahájeno, a že předvolební půtky půjdou stranou. Zkrátka věřím, že konečný návrh rozpočtu bude odpovídat jasně vyřčeným slibům a že dítě (především vzdělávání našich dětí) bude co do vnímané důležitosti na jasném prvním místě rozpočtu roku 2018.

Podle studií OECD i dalších institucí jsou platy v českém školství nejnižší ve skupině rozvinutých zemí. Je to ostuda a je to velká ostuda. Leckdo to rád komentuje. Mezi nimi je skupina, kterou bych nazvala „ti chytří“. Co říkají? Třeba: „Přidat 60 miliard!“. Jenže mnohdy jsou to ti stejní lidé, co když mohli, tak nedali navíc ani korunu. Kdo nemá na hrbu odpovědnost svěřenou mu voliči, tomu se lehce přidává 60 miliard. A proč ne rovnou sto nebo 200?

Jenže ono také platí: Proč by vysokoškolsky vzdělaný člověk s velmi dobrým všeobecným znalostním základem (což je popis absolventa pedagogické fakulty) měl nastoupit do školství, kde dostane jako čerstvý absolvent velmi malé peníze, když vcelku bez problémů sežene místo s platem o polovinu vyšším či rovnou dvojnásobným? Proč by měli ve škole pracovat skutečně špičkoví lidé, když za to dostávají málo peněz? Ano – ve školství máme srdcaře – jsem na to hrdá, ale skutečně je férové po nich chtít, aby vykonávali tak zodpovědnou a namáhavou práci a smířili se s rolí otloukánků? To skutečně chceme? Chceme riskovat, že naše děti nebudou mít ty nejlepší učitele, protože je tento stát prostě nezaplatí? Já to tak nechci. Ani jako právnička, ani jako máma. K tomu nepotřebuji funkci ministryně. Stačí být občanem, který sleduje věci veřejné. A tak by to měli mít všichni rodiče a prarodiče: Řekněme společně NE, NECHCEME jakémukoliv plánu na šetření na školství.

Rozpočtový výhled na příští roky byl postavený tak, aby pedagogové v roce 2020 nebyli nejhůře placenými vysokoškoláky, ale aby se s příjmem kolem 43 tisíc korun měsíčně stali skupinou ohodnocenou alespoň relativně dobře. Nemá smysl opakovat telefonní seznam usnesení sněmovny, rozhodnutí vlády, dohod ministryně školství a ministra financí o této věci. Shrnu to velmi lapidárně: Bylo to opakovaně a zcela jasně slíbeno. To nebylo tak, že bych to slíbila já osobně za občana Kateřinu Valachovou nebo že bych to slíbila jen já jako tehdejší ministryně školství. To byly dohody široké a sliby potvrzené mnoha politiky na rozhodujících místech. Já si neumím představit, že by tato politická reprezentace hazardovala se svou důvěryhodností a vzkázala učitelkám a učitelům, že hned, jak se naskytne příležitost, začne stát utahovat „šrouby“ a z předchozích dohod se stane rázem cár papíru.

Za působení vlády Bohuslava Sobotky se učitelům platy zvýšily průměrně o zhruba 14.5 procenta. Bylo skutečně těžké to prosadit. Ale díky zarputilosti a neústupnosti se mnoho povedlo. Žádná z vlád od roku 1989 neudělala pro školství tolik. Pokud se zvýší platy učitelů o dalších 15 procent – bude to rekordních takřka 30 procent navýšení a bude to férové.

Ale není to proto, aby si kabinet zvyšoval popularitu. Není to dokonce ani kvůli tomu, aby si učitelé mohli dopřát více zboží a více spotřeby. Vždycky přece v půtkách o růst platů ve školství (neboť nejde jenom o učitelky a učitele) šlo o české děti a o kvalitu jejich vzdělávání. O to jde také našim učitelkám a učitelům. Proto bychom se za jejich ohodnocení měli postavit i my  - rodiče a prarodiče. Škoda, že někteří politici či experti na školství to nechtějí nebo neumí pochopit.