Ano, i k tomu vede škudlení na školství

Veřejnost je v šoku, jak jste to mohla dopustit?!? Něco takového mi napsal někdo na sociálních sítích v reakci na zveřejnění poznatků školní inspekce z dlouhodobé kontroly ve 34 školách s tragickými výsledky studentů u maturit.

Nejprve krátce, oč jde. Školní inspekce si vytipovala několik desítek středních škol a učilišť poskytujících možnost složení maturitní zkoušky, jejichž studenti měli u státních maturit nejhorší výsledky v zemi. Tyto školy pak mnoho měsíců pečlivě kontrolovali a analyzovali na nich používané postupy. Výsledky byly tragické. Poloprázdné učebny, neboť studenti bez zájmu mají extrémní počty zameškaných hodin, vyhaslí pedagogové, nulové nároky na průběžnou a samostatnou práci…

Tak já tedy odpovím, „jak jsem to mohla dopustit“.

Za prvé: Vůbec jsem to nedopustila já. Tento stav se postupně vytvářel posledních dejme tomu deset let. Já už přišla „k hotovému“.

Za druhé: Žádný ministr školství se nemůže naučit za studenty. Skutečnost, že na těchto středních školách není schopna úspěšně odmaturovat většina studentů, dopustí především ti studenti. A také jejich rodiče.

Za třetí: A proč jsem asi strávila celé dva roky ve funkci snahou o podstatné zvýšení rozpočtu ve školství? Lepší platy přivedou do škol lepší učitele. To je prostá a naprosto fungující přímá úměra. Nezájem studentů je jedna věc, ostatně málokdo v sedmnácti cílevědomě sedí doba a drtí rovnice. Ale ztráta motivace učitelů „porvat“ se o studenty, přitáhnout je ke vzdělání, to je skutečně cesta do pekel.

Za čtvrté: Proč jsem asi prosadila změnu systému financování školství? Místo peněz na žáka (když má škola 25 studentů ve třídě, dostane 25krát X, když má 32 studentů, dostane 32krát X) se podařilo změnit systém na financování odučených hodin – třebas v početně menších třídách (třída má stanovené minimum a maximum žáků, dotace jde škole podle toho, kolik hodin je „odučeno“ pro celou třídu, jestli je v ní 25 nebo 32 studentů není podstatné). Samozřejmě je to neskutečně zjednodušeně popsáno, ale takový je princip změny. Takže skončí „hon na studenta“ a takový stav, že student je vlastně jenom poukázka na „balíček peněz“.

Pokud bude nad studenty reálná výhružka „vyhození“, pak to zcela jistě také zvýší jejich motivaci ke studiu. Zatím je chránil systém financování škol, protože student představoval „balík peněz“. Teď se poměr změní. Škola nebude mít finanční důvod držet při studiu studenty, jejichž zájem nebo schopnosti nepostačují absolvování středoškolské docházky zakončené maturitou. Jde tedy o cestu ke zvýšení celkové kvality výuky.

Za páté: Proč jsem asi tolik usilovala o zavedení jednotných přijímacích zkoušek? Mimo jiné třeba proto, že i za pár let bude možné vyndat studentovu přijímací zkoušku, podívat se na ni a říci – no jasně, že tento student neuspěl u maturity, protože tady je jasné, že neměl ani začít studium. Rozhodující slovo o přijetí a nastavení kritérií přijímání studentů mají a budou mít ředitelé. Ale tady je získán prostor pro jejich kontrolu.

Za šesté: Proč jsem pro další rozvinutí jednotného systému státních maturit platného pro v podstatě všechny školy? Právě proto, abychom dokázali poznat takové, které mají špičkové výsledky, a naopak školy s mizernými, tragickými výsledky vzdělávání. Pokud takové rozlišení nebudeme umět, nelze vytvářet skutečný tlak na zlepšování kvality.

Za sedmé: Proč jsem skoro proti všem prosadila matematiku jako povinný maturitní předmět na většině středních škol? Protože matematika, pokud se správně učí, dokáže vybudovat v mladém člověku schopnost soustavně, pečlivě a přesně dodržet postup, použít analytické schopnosti a uspět při řešení úlohy. Učí mladé lidi tomu, co jim pomůže v ostatních předmětech i v praktickém životě. Více matematiky ve školách (protože v mnoha školách zavedení povinné maturitní matematiky znamená rozšíření výuky matematiky) znamená nastavení celkově přísnějších kritérií.

To všechno jsou kroky, které v budoucnosti mohou zabránit podobným excesům, které vyšly najevo díky jednotným maturitním zkouškám a díky kontrolní práci školní inspekce. Nepochybuji o tom, že během relativně nedlouhé doby několika let (ve školství bohužel nelze dělat změny v měsících) se výše popsané kroky přemění ve viditelný růst kvality středního školství.

A jen dvě poznámky na závěr. První: Nedělejme z maturity nějaký fetiš. Středoškolské vzdělání nezakončené maturitní zkouškou je také velmi užitečné. Pokud to ale je opravdu vzdělání a ne doklad o „prolezení“ školou bez jakékoliv opory ve znalostech.

Druhá: Bylo by dobré si uvědomit, že česká společnost vydává na školství jen tolik, že by to mělo stačit asi tak na trabanta – funkčního, nicméně pomalého, kouřícího a bez výkonu. Díky nadšencům mezi učiteli a řediteli ale dostáváme za ty peníze pěknou škodovku. Jezdí celkem rychle, je pohodlná, pěkně vymyšlená, chytrá. Jenže jsme s ní pořád nějak nespokojeni. Toužíme po pořádném „nadupaném“ mercedesu. Jen by to mělo být za stejné peníze, jako ten trabant.

Platíme trabant, dostáváme škodovku, ale chceme mercedes. A pan ministr financí Pilný z ANO přemýšlí o tom, jak škrtat a škrtat. Jenže bez peněz se školství zlepšit nedá. Ale dá se bez peněz zhoršit. Takže: ANO, i k tomu vede škudlení na školství…