Člověk je tvor adaptabilní. Zrovna čtu knížku „A přesto říci životu ano“, ve které Viktor Emil Frankl relativně bez emocí popisuje hrůzy koncentráku. Emocí se tam nejspíš museli dočasně všichni vzdát.
Hned po milovaných blízkých a všech svých věcech. Vzdát se emocí jako základní krok k holému přežití. Nic necítit, když ti umře kamarád nebo když vidíš, jak doktor dítěti odlamuje zmrzlé prsty...
Jsem v Portugalsku. Sama. A mám výčitky. Už jenom proto, že čtu z naprostého komfortu knihu popisující koncentrační tábor, bezmoc, zmar a smrt. A taky proto, že je to můj za poslední dva měsíce šestý týden u oceánu. A teď navíc ještě bez dětí. Jak já si to můžu dovolit? Můžu?
Já jsem se svým životem podle mě neměla moc namyšlených plánů. Neměla jsem ambice vystudovat práva, medicínu, ani architekturu, neviděla jsem svoji budoucnost nijak jasně, všechno bylo dřív takové rozblemclé a bez jasných struktur. Po příchodu dětí do mého života přišlo jasno. Najednou bylo potřeba se ve všem zcela jasně vyhradit a zůstat rádoby stejná, jistá pro ně. Vytvořit jim bezpečné prostředí, denně až na svoji vlastní dřeň pečovat o jejich zdravý vývoj, pohodlí. Pečovat o to, aby to, co kolem sebe mají, měly dál. Jenže teď se musím rozvést. Zákonitě jim zbourat velkou část jistot, na kterých byl jejich pocit bezpečí postavený.
Můj původní plán nebylo mít rodinu, ale když už jsem ji měla, stala se z ní na mnoho dlouhých let naprostá priorita nadřazená všemu. I mně samotné. Neměla jsem žádný plán B. Plán pro případ, že se rozvedu a budu sama s dětmi, neměla. Po letech partnerské separace teprve krystalizuje moje nové já, které zjistilo, že miluje cestování. Ono to samozřejmě vždycky vědělo, jenom se teď vrací k sobě.
Taky se pořád vymezuju vůči všem a všemu, s čím nesouzním. Je to důležitá součást procesu. Procesu separace od plánu A, kterým byla oddanost rodině. Tak trochu to prý vypadá jako puberta. V nějakém směru to asi i puberta je. Takhle ve středním věku.
Tak či tak, je to očistný proces. Přesto se pořád ještě na můj vkus až moc často cítím vinná. Vinná, že si můžu dovolit, co si dovoluju. Že na to mám. Vinná, že mám skvělé děti. Vinná, že mají tatínky, kteří se o ně umí postarat stejně jako já. Vinná, že moje tělo, kromě jizev po císařském řezu, příchod čtyř dětí na svět nijak výrazně nepoznamenal. Vinná, že pořád můžu mít kolem sebe muže, nové muže, mladé muže. Vinná, že si můžu dopřát. Dopřát sobě a svým dětem. Měsíc u oceánu. A že si nakonec můžu dopřát i pobýt sama se sebou. Zase u oceánu.
Cítím se vinná za to, že se mám dobře a že si dovoluju mít se dobře! Nejvíc vinná se cítím před lidmi, kteří si to sami nedovolí a myslí si, že já se přece mám strašně dobře, protože si tohle všechno můžu dovolit! Aniž by si uvědomili, že za prvé, si kdokoliv může sám sobě dovolit úplně cokoliv. Opravdu cokoliv. Jenom si tu možnost v sobě otevřít. A aniž by si uvědomili, že za druhé, tohle všechno, co já teď žiju, je vlastně moje adaptace na životní plán B.
Když ti dá život citróny, udělej si limonádu!
Nejlepší na tom všem ale je, že jsem došla skutečného přesvědčení, že tuhle dovednost musím naučit svoje děti. Dovednost dopřát si, dovolit si cokoliv, například cítit se dobře. Anebo i špatně, dovolit si cokoliv a necítit za to vinu. Dovolit si dát sebe na první místo. Dovolit si nenechat se okolnostmi pohltit, ale naopak uvidět je z jiného úhlu.
Dopřát si nehroutit se z maličkostí a brát život jako takovou hru. A vůbec to neznamená udržovat se v nonstop komfortu, vůbec ne! Ba naopak, nekomfort je skoro zásadní ingredience – bez citrónů není limonáda, že.
A já – léta peskovaná mými přáteli, milovníky černé kávy, za pití kafe s mlékem – konečně piju černé kafe. Turka. Nevadí mi, že není zjemněný mlékem, prostě se na něj nedívám jako na černé kafe, které nepiju, ale jako na kafe, které piju. To nemluvím o tom, že turka jako takového jsem ještě před rokem pozřela jenom s obrovskou nechutí a v případě velké kofeinové nouze a rozhodně ne bez mléka.
Mno. Jsem zkrátka tvor adaptabilní.
P.S. Od zítra spím v autě! Abych si ten komfort (i výčitky) trochu stáhla.
