Když u mě probíhala krize, vyhoření, depka, je to vlastně jedno, co to bylo – jedním z mých hlavních „issue“ byla i jakási začínající krize středního věku. Kristova léta.
Mám sice velký dům a kupu dětí, ale pocit, že jsem posledních jedenáct let prošvihla tolik věcí, byl u mě fakt silný! Skutečně mě minulo mnoho zážitků, které patří ke studentskému životu nebo je prostě člověk zažívá, když je mu pět a dvacet a je svobodný. Jako třeba společné bydlení. Cestování. Bytí o samotě. V cizí zemi. Zážitky, které v člověku zůstanou a zformují ho.
Tehdy před týdny jsem začala všechny ty chybějící zážitky pojmenovávat a moje krize tím získala jakýsi rozměr. Najednou jsem věděla, že mě skutečně minula spousta čehosi, co lidi v mém věku normálně prožili a já ne.
Ve dvě ráno mě vzbudil šramot v obýváku a hlasitý smích přiopilých lidí, následné bouchání vším možným. Nakonec pustili i hudbu. A já si říkala: „Jako fakt?!“
Bydlím se čtyřmi mladými muži. Nechávají prkýnko od záchodu nahoře. Záchodu, který byl při mém výběru ubytování klíčovou záležitostí. Můj prakticky jediný požadavek byla samostatná koupelna. Nechápu, kde se stala chyba, ale byla jsem přesvědčená, že mám pro sebe celý byt. Já se spletla. Neviním z toho Airbnb ani provozovatele apartmánu. Jenom jsem si s ironickým úsměvem vzpomněla, jak jsem před měsícem fňukala, že jsem nikdy nezažila spolubydlení…
Ti čtyři se mnou sotva promluví. Spíš přede mnou utíkají. A jejich kuchyně je…no čistá není. Jako by už tak nestačilo, že se po ní pohybuje nespočet maličkých mravenečků a na podlaze je třeba sem tam uhnout i něčemu většímu. Vypadá to trochu jako náš lesní chroust, těžko říct, co je to, ale respektuju, že to tu bydlelo už přede mnou.
Vůbec respektuju na téhle cestě všechno, co mi přichází. Odevzdávám se do těch událostí a nechci si je kazit ničím negativním. Navíc jsem přesvědčená, že to opravdu není náhoda.
Mám dva týdny to NĚCO, co mám pocit, že mi chybí, DOSYTIT. A já vím, že to přijde, jenom nesmím být překvapená z formy, protože někdy se ty věci uskuteční trochu jinak, než si člověk plánuje. A je to naprosto v pořádku.
Když jsem měla pár dnů před odletem, začala jsem si uvědomovat, čeho všeho se bojím. Zjistila jsem, že oblastí, ve kterých jsem si sama sebou jistá, moc není. Patří mezi ně samozřejmě péče o děti, vím, že s nimi umím mluvit o všem, o čem je potřeba. Vím, co jim chci ze sebe předat a jaké hodnoty jim vštípit, v tom jsem jistá. Poslední měsíce jsem se začala učit, jak se více postavit za sebe samu a nenechat se například ponižovat nebo shazovat. Učím se komunikovat situace tak, abych se za sebe mohla postavit vždycky a abych byla autentická, v souladu s tím, co opravdu cítím a jak věci vnímám.
Před touhle cestou ale vyvstalo mnoho mých nejistot.
Uvědomila jsem si, že se bojím být sama. Mám strach, že se někde ztratím (a pravděpodobnost, že se to stane, je vzhledem k mé strašlivé orientaci v prostoru i mapách, vysoká). Mám strach, že se nedomluvím anglicky. Z létání mám tak panickou hrůzu, že jsem si nechala před cestou napsat Xanax, abych se vůbec odvážila do toho letadla vstoupit. Mám vlastně strach i z moře, natožpak z oceánu, děsí mě ta masa vody a všechno, co je pod hladinou (přitom zbožňuju tu slanou větrnou vůni i plavání). A taky se vlastně bojím lidí. Nenechala jsem si sice od svých rodičů a prarodičů vštípit primární strach z každého, kdo kolem mě projde. Přece jenom ale moje neotřesitelná primární důvěra v každého člověka, má na nějakém ostrově v Atlantiku projít těžkou zkouškou. Fakt tu nejsou všichni jenom hodní. Fakt je tu hodně zlodějů a prapodivných existencí, které se snaží prodat snad i vlastní ledvinu přímo na ulici. Bojím se, že mě někdo okrade.
Společně s tím, že jsem se potřebovala na dva týdny vypnout a odjet, daleko, logicky přišla i potřeba překonat tyhle všechny strachy. A tak se snažím. Je překonat. Beru to jako osobní výzvy. Každý den jdu někde trošičku přes sebe. A vím, že přesně tímhle „rostu“. Let jsem zvládla bez Xanaxu, nakonec mi pomohlo obyčejné víno a stačilo to, aby mi v letadle nehráblo. Dokonce jsem se ovládla a ani nezpanikařila cestující na palubě tím, že tomu letadlu chybí filánž! Anglicky se domluvím a k mému překvapení docela obstojně rozumím i španělsky. Do oceánu jsem se odvážila hned druhý den. No. Odvažovala jsem se celé tři hodiny, ale nakonec, na sklonku odpoledne, kdy už se začalo ochlazovat, jsem se překonala. A pak se ve vlnách hystericky smála, protože ten pocit…je boží. A dodává sílu. Stejně jako sledování jiných lidí, kteří se tam třeba odvažovali úplně stejně jako já. Hodiny jsem pozorovala všechny, kteří se do toho oceánu nakonec nějak dostali, ať už byli odvážní více a lezli přes mokré, kluzké útesy a pak ve správný okamžik vpluli do vln, anebo ty, co šli na jistotu přes žebřík. Viděla jsem, kolik lidí přede mnou to zvládlo a dodávalo mi to víru ve mně samotnou. Je to tak. Zkušenosti se nedají nijak předat, ale ty příklady prostě táhnou.
A já strašně ráda předám tenhle svůj útěk z reality na dovolenou jako příklad svým dětem.
Že je v pořádku postavit se někdy jenom sám za sebe a udělat něco, co člověk chce. A to klidně jenom sám pro sebe. Že není potřeba všechno nějak vydržet, ale někdy stačí jenom BÝT, a to převážně sám se sebou v souladu a se sebou spokojený. Aby dokázal poznat svoje vlastní hranice. To totiž podle mě nakonec vede k zodpovědnosti. Za sebe sama, za svoje vlastní štěstí. A třeba bychom se pak nemuseli spoléhat na to, že někdo jiný bude uspokojovat tyhle naše základní potřeby štěstí a vlastně lásky. Nemuseli bychom být závislí na ničem a nikom zvenčí. Jasně, je super s někým sdílet dobré i zlé, ale já mám na mysli nějaký bazální zdroj štěstí, který by měl mít každý sám za sebe v sobě a nespoléhat se v tomhle směru na jiné. Bohužel znám velmi málo lidí, kteří si jsou schopni dosycovat sami sebe, bez emoční závislosti na druhých, sami. A ani já mezi ně úplně nepatřím. Zatím.
