Po měsíci na Tenerife, kde jsem byla s celou smečkou svých dětí, jsem si řekla, že bych možná mohla vyrazit někam úplně sama. Děti si rozebrali po měsíci separace dychtiví tatínci a já nechtěla zůstávat sama doma, v té zimě.
Původní vysněnou destinací byla Madeira. Nakonec jsem z toho nápadu z mnoha důvodů upustila. Uvízlo ve mně ale Portugalsko jako takové. Jednak mě k němu dovedla právě Madeira a pak taky Veronika Hurdová, jejíž boží Božidaru jsem přečetla na Tenerife. Najednou jsem chtěla vědět, kde se nachází ta místa, o kterých Veronika v knize mluví, chtěla jsem vidět to Portugalsko, které svýma očima v knize popisuje.
Chtěla jsem letět do Fara, půjčit si auto a projet si celé pobřeží až do Lisabonu. Nebo obráceně. Nakonec jsem vyjela z Lisabonu a tam se také vracím. Zdaleka nedojedu tak daleko na jih, jak jsem původně plánovala, ale vůbec to nevadí.
Nejsem cestopisec a nebaví mě popisovat trasy, ani detailně rozebírat místa, ceny, porovnávat, kde co za co stálo a podobně. Navíc jsem sama druh naprosto neschopný následovat něčí funkční postupy počínaje kuchařským receptem, přes jasně dané a vysoce efektivní střihy na oblečení a konče následováním navigace v telefonu – v téhle jediné oblasti se docela zlepšuju a někdy chci opravdu i udržet směr a někdy mi to stejně opravdu nejde.
Vždycky si zkrátka na všechno musím přijít sama. Vymyslet naprosto nový, neotřelý recept na buchtu. Nebo vyhodit do koše nekompatibilní hmotu, kterou nejde pozřít. Naštěstí moc nepeču. Nebo párat, přešívat, vydávat špatně sešitý přední díl za záměrně efektivně ušitý díl zadní. Anebo zajet nesčetněkrát do slepé ulice, objíždět mnohokrát dokola jeden kruhový objezd, otáčet se či s výstražnými světly couvat…
Ach. Já bych se neřídila vlastním cestopisným plánem, ani kdybych si ho předem napsala (napsala jsem si ho a hned první den se ho přestala držet).
Jsem zkrátka spíš pocitopisec. A v celém Portugalsku jsem se nesetkala s ničím, co by mi přineslo nelibost. Portugalsko je místem, které mi přineslo mnoho libosti.
Oceňuji za ten dojem nejen Portugalsko, ale i samu sebe.
Realita jednoho rána. Sesimbra.
Sedím si takhle v cukrárně s croissanty, dávám si teprve ranní kafe, což znamená, že moje smysly jsou nastartované asi tak na třicet procent. Možná, kdybych si dala kafe ráno doma, všimla bych si teď, že na mě číhá jeden z těch gigantických racků – normálně mě skenuje z lampy opodál a ne moc dlouho, zato velmi efektivně vymýšlí strategii krádeže. Jsem si jistá, že s tím plánem obeznámil všechny ptáky v ulici.
Sotva se rozkoukám (pořád jsem neměla to kafe, takže to trvá), najednou zprava přilétá tenhle obří racek a svými drápy mi přímo z prkénka přede mnou bere půlku crosisantu s vaječnou náplní.
K jeho úlovku se sletělo mnoho holubů a druhý racek – v tuhle chvíli už všechny ženy, co seděly kolem mě u dvou stolů, vyskočily ze židlí a za řevu se jaly chránit vlastní hlavy. Já jsem stále seděla na svém místě, nevěřícně zírala, kolik ptáků si pochutnává na mé snídani a pak jsem se zeptala, jestli je tohle tady jako normální? Že přiletí racek s bandou dalších nevychovaných ptáků a sežere vám půlku snídaně. Ne, křičely jedna přes druhou, to prý ještě neviděly. Já taky ne, říkám.
Nechápu, jak to dokázal, ale zcela jistě to byla součást jeho plánu, nechal mi přesnou polovinu croissantu netknutou jeho drápy – normálně zůstala úhledně ležet na prkénku, jak kdyby ji někdo ukrojil nožem. Holky od okolních stolů říkaly, ať to jdu reklamovat, že prý mi dají nový croissant. Nešla jsem. Snědla jsem tu půlku. Hodně rychle, pochopila jsem, že kdo zaváhá, tady nežere.
Ten racek k tomu měl určitě nějaký důvod. Kdyby se zeptal, i bych se rozdělila, zeptat se neumí a já se rozdělila ráda.
A přísahám, že nebudu gůglit, jaké nemoci mají racci.
Pravé poledne. Porto Covo.
Potřebuju strašně čurat. Zase. Projíždím nějakou bezejmennou vesnicí, je docela hezká, ale nemám teď čas, potřebuju strašně čurat. Taky mám trochu hlad. Dala bych si těstoviny. Jak já bych si dala těstoviny! Vidím bezvýznamnou restauraci a nápis WC. Zastavuju na nejbližším místě a šinu se dovnitř. Stojím před dveřmi s nápisem WC a míjí mě starší pán s hrnkem kávy v ruce. Zdraví mě jako starou známou. S úsměvem (a překříženýma nohama) mu odpovídám. Říká mi: „Zase stojíš ve frontě na záchod?“ Trochu mě to zaráží, ale kývu. Teď už s trošku zděšeným úsměvem. „Potkali jsme se před hodinou v Sines. Ty jsi šla ze záchodu, pouštěl jsem tě ze dveří.“ V tuhle chvíli se uhodím do čela a poznávám jeho vybledlé tričko s límečkem, i široký, napůl bezzubý úsměv.
Když kolem něj později procházím s kafem, směje se, že si dávám zase kafe. „Však ty taky“, říkám mu. Vypadá asi na sto, je mu tak sedmdesát, možná spíš víc, nevím, ale je opálený a šťastný. Vypráví mi, že je Francouz, ale v Portugalsku že se narodil. A že žil snad všude ve světě. V Argentině, jinde v Americe a už si ani nepamatuju, co všechno mi vyprávěl. Pusa mu jela, bydlí v obytňáku a míří se prý podívat na nejkrásnější západ Slunce na světě. Na úplném jižním cípu Portugalska. Tam já určitě nedojedu, říkám mu.
Určitě ne při téhle návštěvě. Ale kdoví, třeba jindy.
Za rohem sedí dva Češi a čekají na autobus. První Češi (a jak se ukáže později, i poslední) na mé cestě! Jsem tu už šestý den a začíná mi být smutno! Chci si s nimi povídat! Zjistím, že šli pobřežní cestu z Lagosu do Porto Covo. O pár hodin později na ní přímo stojím. Ostré slunce, písčitá cesta prorostlá zelení, vysoké útesy svažující se k nádherným plážím. Divoce hučící oceán a neustávající vítr.
Je nádherná. Jeden z takových těch výjevů, co chcete, aby vám visel nad postelí v ložnici.
Mně se ten výjev zcela jistě trvale vypálil do duše. Stejně jako mnoho dalších nádherných míst a zážitků. Mám ráda společnost, ráda sdílím, ale na prožití si krásy stačí bohatě jeden. Opravdu. Nemusím nic komentovat, nikoho se ptát, jestli se mu to taky líbí nebo někoho na něco upozorňovat, prostě v tom jenom jsem . A v sobě.
Začala jsem se těšit do Čech. Začala jsem se těšit, že s dětmi začneme víc jezdit do českých hor, přespávat v autě, v kempech.
A těším se i na to, až je vezmu příští rok sem.
