Zpytuju svědomí. Prý bych měla. Mám moc mužů. Kolem sebe. Nevím, kam zaměřit svoji pozornost. A tak přemýšlím, co si vlastně může v lásce dovolit máma čtyř dětí?
Těžká otázka je to, pod tlakem svých nejbližších přátel si ji nerada pokládám. A jak se tak zkoumám, spoustu věcí mi dochází. Zhruba od svých šestnácti let jsem se ve vztazích bála nejvíc dvou věcí. Za prvé, že mi muži ublíží. Nebo za druhé, že budu sama. Největším tehdejším průvodcem vztahy mi byl můj vlastní otec. Samozřejmě jsem si toho tenkrát nebyla vědoma. Přesto na něm, jeho interakci se ženami i jeho vlastní sebereflexi vůči nim, jsem sledovala, jak to neštěstí jménem láska může vypadat. Moje sebeobranné motto tehdy znělo asi tak: „Hlavně se nezamilovat. A hlavně si k sobě nepřipoutat kreténa, který mě bude zaručeně podvádět. “
Chovala jsem se tedy velmi brzy přehnaně„vyzrále” a zároveň svévolně. Střídala jsem muže a snažila se je udržet blízko i daleko. Dostatečně blízko na to, aby mi dali, co jsem zrovna chtěla a dostatečně daleko na to, abych jim citově nepodléhala. Přestože teď zpětně si uvědomuju, že citově jsem byla vlastně dost stálá a závislá. Na střední škole jsem hluboce a neopětovaně milovala. Kluka, kterému jsem dokola nalhávala, že jsem naprosto v klidu s tím, že máme velmi volný vztah. Nalhávala jsem to i sobě. Nebyla jsem s tím v klidu. Bála jsem se, že mě jednoho dne nechá úplně a já budu sama. Zároveň mě pořád dokola zklamával, když mi tvrdil, že se mnou nechce být. A tak jsem se přesvědčila, že já s ním taky ne a pořád znovu a znovu hledala jiné kluky. A těmi jsem pohrdala tím víc, čím víc o mě projevovali skutečný zájem. Využívala jsem je, jak se mi chtělo, dělala si z nich kamarády, doučovatele předmětů, ve kterých jsem plavala a znovu jim dávala falešné naděje. Byli mi jedno. Všichni mi byli docela jedno, až na toho jediného.
…a našla „lásku na celý život”...
Bylo hodně snadné nechat se pohltit první opětovanou láskou, která mi přišla do cesty. Nekriticky a naplno jsem se jí oddala s tím, že už mě absolutně nic lepšího nemůže nikdy potkat. Oslepená návalem oboustranných emocí a nepoznaného pocitu nesamoty jsem dokonce zapomněla, že jsem si přece jistá, že mě stejně zklame. Přestože to není kretén, zklamal. A o domněnce, že monogamie stejně nefunguje, mě přesvědčoval opakovaně a velmi dobře. Jenže už byly děti. Ty si nejde nijak vyčítat a moc dobře se nešlo ani rozejít. Nešlo mi to dlouho a teď, když jsem konečně za tím, se na mě sypou mí přátelé a jsou znepokojeni tím, jak já to vedu.
Otevřeně říkám, že nehledám blázna, který dobrovolně bude žít se mnou a mými dětmi, ale že hledám zábavu a taky, že se učím být sama. Sama ve vztahovém prázdnu. Zatím si nedovoluju připustit, že toužím po plnohodnotném partnerovi, který zastane všechno. Který mě obejme ráno i večer. Řekne mi, že jsem báječná i ve chvílích, kdy moc dobře vím, že nejsem. Nabídne mi, ať si jdu lehnout nebo dát vanu a on, že vezme děti na procházku, když vidí, že už nemůžu. A já nepůjdu, protože to, že si všimne, že už nemůžu, stačí! Zajímá se o můj život, chce vědět, co se mi líbí a po čem toužím. Pomáhá mi ty sny naplňovat a podporuje mě pořád a za všech okolností. Dává mi prostor. A krom toho, že je to nejlepší přítel a parťák, máme samozřejmě i báječný milostný život! Jo. Tak tohle si zatím úplně nepřipouštím.
Místo toho balím svůj současný vztah k mužům do krepového papíru, na kterém je napsáno chci se bavit, chci dohnat, co jsem za třináct let manželství zameškala a donedávna jsem to věřila sama sobě.
Mí přátelé mi to ale nevěří. Prý se snažím zoufale najít jednoho člověka, který mě bude mít rád se vším všudy a kterému za to budu stát. Možná. Připouštím tu možnost, že lžu sama sobě. Na druhou stranu, kolik lidí otevřeně hlásá, že nehledá vztah? Já myslím, že dost. Ať už proto, že jsou třeba zrovna po rozchodu nebo proto, že prostě nechtějí být svázaní ve vztahu.
…polyamorie podle mě není sprosté slovo
Myslím, že je v pořádku snažit se vymanit ze společenské škatulky, která říká, že jedině monogamní vztahy jsou normální a jiné cesty jsou divné nebo rovnou nepřijatelné. Já jsem ráda, že existují i jiné společenské škatulky, které jaksi více respektují přirozenost lidských bytostí. Líbí se mi, když se někdo otevřeně doznává k polyamorii. To i přesto, že je pro mě těžká představa milovat druhého tak dokonale čistě, abych mu mohla dovolit jít načerpat něco, co já nemám, někam jinam. A to třeba i do cizí postele. Ale pořád se mi tahle představa líbí o hodně víc, než když někdo jiný za zády svému partnerovi v monogamním vztahu vylhaně zahýbá.
Polyamorie má být forma vztahů, která plně respektuje každého jednotlivce, aniž by si ho nárokovala. Svoboda a především láska. Bezpodmínečná láska k sobě samému jako základ dalších vztahů. Zní to podle mě naprosto banálně, ale ve skutečnosti se to jeví spíš jako náročná disciplína.
Určitá závislost prý vzniká v každém vztahu. Co mě při rozchodu bolelo podle mě ze všeho nejvíc, bylo odříznutí právě v místě té závislosti. Byla jsem závislá na představě o naší rodině, na představě o našem vztahu i na představě o sobě samé vedle něj. Byla jsem závislá na jeho permanentním vlivu. Na jeho názorech na dění kolem. Závislost na tisíc způsobů. Ani se přes to všechno nešlo dostat k podstatě toho, co si vlastně o sobě myslím sama. Protože jsem dost houževnatá, často jsem za sebe bojovala aspoň ve velmi malých a nepatrných bitvách. Například jsem se snažila dělat věci, které jsem opravdu chtěla. Nádherné podpůrné místo pro vznik mnoha třecích ploch. Podsouval mi, co bych dělat měla. Podle něj. A naopak to fungovalo úplně stejně dokonale. Taky jsem se mu snažila vnuknout, jaký by měl být a co by měl dělat. Tak, aby zapadal do mé škatulky představ o něm. Jako o správném partnerovi. Závislí jsme byli oba. I na tomhle bordelu.
…a žili šťastně, dokud neumřeli? Fakt?
Pravdou je, že čím dál častěji sním o muži, kterého bych dokázala respektovat a přijmout přesně takového, jaký je. Dala bych mu dostatečný prostor pro to, aby mohl být sám sebou, aby se neztratil. A který by to stejné nabídnul i mně. Přála bych si mít vedle sebe rovnocenného, uvědomělého člověka, který ví, že o vztah je nutné pečovat. Bude nás spojovat společný zájem o sebe sama i jeden o druhého. A pak ať to klidně vydrží navěky.
Než tohle ale přijde, tak chci zkoumat sebe i sociální vazby skrz různá přátelství s muži. Vyhrazuji si právo učit se nelpět na vztahu. Nelpět na zájmu jiných lidí o mě. Učím se vážit si sebe sama a být se sebou ideálně úplně pořád v souladu. Kdo mě takhle zvládne, je vítán, kdo ne, může jít. Je to nové a osvobozující. Neumím si představit, že bych kdy znovu zajela do kolejí závislosti na jednom člověku. V tuhle chvíli nevím, jestli jsem už připravená být ve vztahu, kde bych dokázala být „nezávislá“. A donedávna bych si ani nedokázala představit, že v nějakém jiném, než„normálním” vztahu můžu žít. Natož pak dosáhnout stavu, kdy bych byla vysloveně spokojená s tím, že můj partner chodí i s jinými ženami, neb čerpá z mnoha zdrojů a může tak krásně čímkoliv obohatit i mě samotnou. Pořád nevím, jestli jsem toho schopná. Nebo by mě moje žárlivé ego sežralo zaživa. Nicméně jsem téhle možnosti teď víc, než kdy jindy, otevřená. A každopádně mě to baví. Baví mě ta rozmanitost. Možnosti. Stačí mít otevřené srdce a každý vztah může být hezký. O to víc, že se nebudu bát momentu, kdy skončí. Můžu jenom úplně v klidu přijmout, že byl hezký a uvolnit prostor zase pro něco dalšího.
Chtěla bych za tenhle inspirativní námět k zamyšlení poděkovat kamarádovi, který se k polyamorii veřejně hlásí a inspiroval mě k mnoha činům a změnám uvnitř mě. Nemůžu si pomoct, ale tohle celé mi teď dává mnohem větší smysl, než sériová monogamie.
Samozřejmě jenom do okamžiku, než se zase osudově, opětovaně a trvale zamiluju, že!
Zajímá mě, jak vztahy žijí jiné ženy, svobodné mámy, co mají na bedrech péči o děti, domácnosti a finanční povinnosti… Napište, moc ráda si to přečtu.
