Když jsme se brali, „vydělali“ jsme na svatbě pěknou částku. Peníze se nám vrátily v podobě finančních darů svatebčanů a zaplatily značnou část celkové ceny veselky.
Po třinácti letech mi přijde úsměvný fakt, že to, co jsme tehdy „vydělali“, jsme teď zaplatili advokátce za přípravu našeho rozvodu. Kdyby mi někdo řekl, abychom si ty peníze schovali, že se jednou budou hodit na pokrytí výdajů za rozvod, určitě bych ho poslala do háje a cítila se dotčená.
Asi nikdy nezapomenu na ten květnový den, kdy jsem poprvé vyslovila, že se musím rozvést. Po několika letech plácání se v tom něčem, co už dávno nebylo hezké, jsem pocítila, že nebudu už nikdy dobrá sama sobě, pokud se nerozvedu. Pocítila jsem, že už nechci být jeho manželka, nechci s ním být spojená víc než je nutné. A strašně to bolelo. Bylo to těžké rozhodnutí, zato zůstávat v tom vztahovém nepořádku – já, on, jeho letitá milenka – bylo mnohem jednodušší.
Dávali jsme si zmrzlinu v malé pražské uličce a já se najednou jakoby zničehonic sesula k zemi, na obrubník a brečela a brečela. Nebylo to zničehonic, bylo to rozhodnutí, ke kterému jsem spěla přece už pár let. Přítel (odkaz), který mě utěšoval, byl první, kdo mi už několik měsíců po provalení milenky radil, abych se ihned rozvedla. Jenže já potřebovala ty další roky a potřebovala jsem do toho ještě víc spadnout. Nějaký čas jsem litovala, že mi to nešlo rozejít hned, ale už nelituju, protože nebýt té cesty, nikdy bych nebyla, kým jsem teď.
Vůbec nevím, co mě ještě dál čeká, ale vím, že můj život už nikdy nebude srovnaný v perfektní rodinné lati. Už mi to nevadí.
Mám ale po té peripetii pár zlehčujících doporučení k rozvodu. Jako naději všem rozvádějícím se lidem, kteří si v tyhle chvíle myslí, že se z nich stanou alkoholici závislí na nikotinu, jednorázovém sexu nebo svých dětech: Přejde to! Fakt to přejde! Někdy to trvá roky – vlastně jsem ještě neslyšela, že by to trvalo kratší dobu – ale přejde to.
Pravděpodobně vás bude muset někdo trochu podržet. Pokud máte sklony k alkoholismu nebo jiným závislostem, teď se naplno projeví. Sebelítost je určitou dobu – dobře, někdy i hodně dlouho – úplně na místě!
Co pomohlo mně?
- Sehnat někoho, kdo drží, kdo mě má rád a opřít se o něho.
- Plakat, ventilovat emoce, sedět hodiny na podlaze v kuchyni/ koupelně/ na zemi pod stromem. Znovu plakat.
- Začít se skutečně rozvádět.
- Přestavět byt/ dům.
- Zbavit se co největšího počtu věcí, které jsem nikdy neměla ráda a nikdy mi nepatřily. V mém případě například plakát Mistra Yody nebo životní příběh Arnolda Schwarzenegra na devíti stech stránkách knihy.
VAROVÁNÍ: VÝŠE ZMÍNĚNÉ RADY NEPOCHÁZÍ Z ODBORNÉHO ZDROJE, POUZE POPISUJÍ MOU OSOBNÍ ZKUŠENOST. Z ODSTUPU, S LEHKOSTÍ, ALE POŘÁD I S TROCHOU HYSTERIE.
Někdy si myslím, že už jsem připravená na novou rodinnou etapu.
S novým mužem po mém boku. A potom, když ho potkám, zase znovu zjistím, že to ještě nebyl on…, nejspíš někde čeká na to, až konečně budu sama úplně zhojená a v klidu, připravená začít od nuly… nebo od čtyřky – bůhví kolik bude mít dětí on.
A já na tom hojení pořád pracuju, jenom to trvá už roky.
Během čtvrtého nemanželského těhotenství jsem definitivně vystřízlivěla. Z mužů. Vztahů, které mají držet rodiny pohromadě. Rodiče a děti. Nenechala jsem se umlčet, šla jsem si tvrdě za tím žít radši sama s dětmi než ve vztahu, který mě dusil. A že mě dusil, ačkoliv se zdál zpočátku o tolik lepší než vztah s manželem. Byl jiný, ale taky ne správný.
Nelituju svého rozhodnutí. Postupně jsem litovala jenom toho, že jsem sama už několik let. Až zpětně vidím, že jsem nebyla připravená. A ještě teď se pořád učím mít konečně radši sebe než: falešnou ideu rodiny/ falešnou ideu manželství/ nesprávné partnery…, zkrátka mít sama sebe vždycky za každou cenu na prvním místě. Není to něco, co budu jednou perfektně umět a sekat to jako malou násobilku nebo Baťa cvičky. Je to něco, co se pořád kultivuje, pořád se to hojí, a někdy to všechno ještě pořád strašně bolí, podobně jako špatně srostlá zlomenina. Přestože jsem na ní měla sádru a dodržela všechna doporučení doktorů, občas mě v tom nepříjemně píchne a zjistím, že sportovat se s tím někdy prostě nedá.
Ale žít jo. Učím se, jak z toho, co máme, vytěžit každý den maximum. Přestože už nejsme normální rodina. A už nikdy nebudeme. I za to jsem vlastně vděčná. Třeba moje děti nebudou tolik svázaní dospělí. Třeba se jednou otočí a řeknou si „naši to zvládli, zvládnu to taky, máma říkala, že nejdůležitější je žít sám sebe“.
A třeba ne, já nevím, ale hodně se mi líbí nevázat se na ten výsledek.
Máme teď před sebou druhé a pravděpodobně poslední soudní stání a naše manželství bude rozvedeno. Je můj budoucí exmanžel šťastný a dosáhl svého? Nevím a už se mě to vůbec nedotýká. Vím jenom, že já jsem šťastná, protože za poslední tři roky jsem se sama se sebou konečně dostala zase do kontaktu a nejen to, já se po letech útlaku v manželství začala konečně i sama žít. Ano, začala jsem žít sama sebe. A je to ohromná úleva. Kdyby mi někdo dopředu řekl, jak strašně těžké ty roky budou, pravděpodobně bych si to dobrovolně nevybrala. Ale teď necítím nic jiného než vděčnost. Sobě za důležitá životní rozhodnutí, i když jsem se k nim odhodlávala třeba zbytečně dlouho. Ale taky vděčnost manželovi, že v tom celém sehrál takovou velkou roli, koneckonců jsem vděčná i jeho milence, partnerce, a na to bych si teda nikdy předem nevsadila. Ale je to tak.
Ty zkušenosti jsou – jako všechny ostatní – absolutně nepřenosné. Mně rozhodně hodně pomohly i výpovědi dvou žen, Bedřišky a Heleny. Obě se rozvedly. Jedna za docela dramatických okolností a přece nezatrpkla, přece si zachovala sama sebe. Obě zůstaly ve špatném partnerství zdánlivě zbytečně dlouho. Ale všechno má svůj čas. Jejich příběhy najdete společně s dalšími v knížce Mnohamámy, kterou jsem napsala.
Přemýšlím o rozvodové párty. Myslím, že budoucí exmanžel ne, ale nakonec by to podle mě byla hezká akce. On se rozvést ani nechtěl, vyhovoval mu ten nepořádek, ve kterém jsme žili. On měl všechno. Já potřebovala sebe.
Během prvního soudního stání, kde se rozhodovalo o budoucím osudu našich dětí, jsme dostali od soudkyně něco jako pochvalu. Doslova se vyjádřila, že tohle tady ještě neviděla a že by si přála, aby se takhle rozcházeli všichni rodiče. Prý máme vysoký stupeň komunikace. Hlasitě nám předčítala celý posudek sociální opatrovnice, která hájila zájmy našich dětí a jednoho po druhém vyslýchala. Opatrovnice se nakonec ani nedostavila k soudu, pravděpodobně předpokládala hladký průběh. Pravděpodobně jí stačily výpovědi dětí. Ten posudek mi vehnal do očí slzy. Naše děti jsou spokojené, jsou s mámou i tátou, nejsou samozřejmě nadšené, že se rozvádíme, ale jsou obeznámené se situací, nic se jim netají, bereme ohledy na jejich potřeby a zájmy, jsou v zásadě šťastné.
Každé dítě chce mít rodiče pohromadě. Každé. Při téměř padesátiprocentní rozvodovosti to zkrátka mnoha dětem nevyjde. My se k sobě chováme lidsky, vycházíme si vstříc, komunikujeme a oba dva víme, že nejdůležitější je co nejméně ublížit právě dětem.
Pro mě to byla cesta velmi dlouhá a nebylo pro mě snadné vůči otci většiny svých dětí nezatrpknout a udržet si k němu aspoň trochu láskyplný vztah. Ale stojí to za to, neměnila bych.
Kéž je nás víc takových.
