Láska, která nezná hranic. Láska, která je zakázaná, protože narušuje veškeré naše životní pořádky a řády, odvádí naši pozornost a vede nás pryč, jiným směrem, než bychom měli jít. Co je ale správně?
Směr, kterým se ubíráme my sami, protože si myslíme, že takto to má být nebo směr, který nám vybrala právě ona? Vždyť přece srdci se nedá poručit, to jen rozum a strach nás řídí.Kudy se tedy vydat?Po známých cestách, kde máme jistotu a zázemí nebo vše zahodit pro momentální poblouznění srdce a riskovat ztrátu všeho, ale taky možnost získat něco zcela nového a nečekaného? Vždyť přece věci se nám nedějí náhodou. Vše, co k nám takto přichází, přece nepřichází jen tak…náhodou. Má to svůj důvod a význam?!Možná jen ten, zjistit kdo vlastně jsme a zdali to, kam jdeme, opravdu chceme nebo nám ukázat i něco nového.Láska nám ukazuje mnohé, možná jsme ji už dávno zavrhli, ale ona si cestičku k našemu srdci přecijen našla, ale jen tak? Sama od sebe?O to spíš, když je zakázaná. Zákázaná naší osobně nastavenou společenskou normou, zakázaná tím, kde se vyskytuje a může narušit veškeré procesy, které jsme pracně budovali, zakázaná tím, že jsme si ji sami zakázali. Možná se až moc necháváme svazovat společenskými normami, tím, co by si pomyslela rodina. Co kdyby to nedopadlo, jak by to mohlo dál fungovat na ostatních pozicích, se kterými se dost úzce míjí?A jde vůbec lásku definovat jako něco zakázaného? Poručit jí, ignorovat ji.Ve výsledku to možná není láska, ale jen chemie, poblouznění, touha po něčem jiném. Protože zpravidla chceme nejvíc to, co mít “nemůžeme”.
