Jít svou vlastní cestou...

...se moc nenosí. Možná je to výchovou. Musíš se dobře učit, pak si najít práci, kde budeš do důchodu. To nevadí, že Tě práce nebaví, nemůžeš přece odejít...a tak je to se vším. I s mými studii na stará kolena. 

Slýchám to skoro dnes a denně. Rozhodnutí odstěhovat se z města menšího než je Praha do Prahy, kam jsem nikdy neměla v plánu jít byl takovým prvním rozčeřením pohodlnosti a dogmatu, že si musím najít po škole práci, ve které zůstanu.

V 15 jsem přece nemohla nic vědět o plnění snů a o tom, co chci dělat, na vše, co se vymykalo názoru mojí rodiny se mi dostávalo odpovědi "a k čemu Ti to bude"? Ehm, dost se to odrazilo v mém životě.

Ve 24 jsem se vdala, protože to chtěla rodina, očekávalo se to. Ale protože jsem odjakživa člověk, který si jde vlastní cestou, ale nejdřív často zvolí tu cestu menšího odporu a splní očekávání druhých, muselo to prostě asi tak být. Každopádně cenná zkušenost.

Když jsem pak odešla nečekaně do Prahy, začala si plnit životní sen, nikdo už nic neříkal. Konečně možná pochopili, že mi nemají mluvit do života. Takže mě nechali plout životem, pochopili, že jsem si splnila sen a daří se mi v něm. Nikdo sice neviděl, co za tím vším je, ale já si to vybrala, takže jsem si podle názoru celé své rodiny nemohla stěžovat. Já ne, jiní ano. Ale je to tak, já si takovou cestu zvolila, byla to má osobní a svobodná volba, tak proč si stěžovat? Každý máme možnost volby, úplně každý.

Když jsem se na svá "stará kolena" rozhodla vrátit do školy, na 2 roky, ale nějak to celé trochu nedopadlo, stála jsem před rozhodnutím to vzdát a ten ročník už neopakovat. Najednou měli opět všichni potřebu mi říkat co mám a co nemám, protože když už jsem na pro to rozhodla, tak nemám vlastně ani právo to kdykoli ukončit a je úplně jedno jak daleko jsem od svého vytýčeného cíle. Tak jsem se všem postavila, řekla dost a že končím. Nakonec pochopili, já si to srovnala v hlavě a dala se na opakování. Ale sama za sebe, neovlivněna potřebou ostatních, že něco musím, protože přece když už.

Teď jsem v podobné situaci zase. Studuju, začínám si plnit další profesní sen, ale naskytla se možnost dělat něco, o čem jsem si myslela, že je v pořádku. Jenže není, nechci to, jen se to ode mě očekává. Očekává se to jako samozřejmost, jistota, jistý kariérní posun, přestože já to nechci, jiní to berou jako hotovou věc. V tuto chvíli je nejtěžší jím říct sorry, ale já si to na dovolené fakt srovnala v hlavě a nemůžu. Škola je pro mě prioritou, dokončit ji, kolidovalo by to a navíc tahle práce není to, čím bych se chtěla dál živit. Jde to ruku v ruce.

No, někdy je těžký se postavit očekáváním druhých, protože oni to s náma přece myslí dobře, ale jde o nás a náš život. My ho žijeme a jak ho prožijeme je jen a jen naše volba, do které by nám neměl nikdo mluvit. Nakonec si to stejně musíme odžít sami. A taky proto, že každý máme možnost volby a kdo tvrdí že ne, tak kecá...