O labuti, se zlomenými křídly Part No.3

Káčátko proměnivší, se v malou sivou labuť se zlomenými křídly začalo novou etapu života. Od rodičů, v domě, na vesnici, kde nikoho neznala. Ani Martina moc neznala.... 

...Několik měsíců dalo by se říct, ale těch několik víkendů a jedna dovolená v horách nic moc neodhalí. Někdy ani společné roky neodhalí pravou podstatu člověka.

Pro Káčátko to nebylo lehké, sice měla své kamarády stále v práci a ve škole, kam dojížděla nyní z jiného místa. Ale neměla kamarády tam na té vesnici. Ano, Martin kamarády měl, i kamarádky, s nimiž vyrůstal. Seznámil je, ale pro Kačenku, kterážto se těžko seznamovala, v novém prostředí, to nebylo snadné. Ale je nekonfliktní typ a když si lidi pustí k tělu, oni ji hned neodsoudí, mají ji pak rádi.

Kamarádi se našli, škola, práce, vše nějak fungovalo. Ale Martin trávil dost času v hospodě s kamarády. Pro Kačenku tohle bylo nové. V domě sice nebyla sama, měli horní patro rodinného domku a dole bydlela jeho máma s přítelem. Měli psa, úžasnou Pitbullterierku Darju, potencionální tchyně měla ještě 2 psy. Takže o samotu nouze nebyla, ale Kačenka byla často ráda sama, ale cítit se sama ve vztahu je něco jiného. Tu změnu prostředí zvládla hůře, než čekala, Martin se k tomu taky moc dobře nepostavil. Oba se učili komunikovat, oba se museli naučit najít kompromis času stráveného společně. Zpočátku to šlo, výlety se podnikaly, ale pak bylo potřeba se víc starat o dům a Kačce se blížil konec školy, takže nebylo moc času. Ale doma to šlo od desíti k pěti. Martin trávil více a více času v hospodě, domů se vracel ve stavu nepoužitelném, ba co, spíše agresivním, takže to podle toho také dopadalo. Teď už vím, že opilému chlapovi je lepší jít z cesty, ale kdo to mohl tušit. Byla mladá, bylo jí 22, dost věcí za sebou a ještě víc věcí před sebou. No, myslím, že není třeba se více rozepisovat. Ráno si samozřejmě nic nepamatoval, Káčátko se tím nikde nechlubilo, jen tiše trpělo, snažilo se doma s partnerem mluvit, jenže řeč s ním nebyla. Měl svou hlavu, stejně jako ona, ale ona měla alespoň snahu komunikovat, vše si vyříkat a najít společnou cestu.

O nějaký ten rok později přišla rodina s tím, kdy se vezmou, jsou spolu už dlouho a co děti? Kdy budou děti? Ani jeden z nich neměl potřebu to zatím řešit, ona se na děti nikdy necítila, ale snažila se k partnerovi si najít cestu, naučit se ho znovu milovat.  Marně, tajně doufajíc, že svatba a pokusy o dítě, které ale sama nikdy nechtěla, vše spraví. Když si rodina přeje, partner si přeje, co by pro ně neudělala? Domů, k rodičům se vrátit nechtěla a byla ochotná pro záchranu vztahu udělat první poslední.

Žádost o ruku byla spíš trapná otázka než žádost o ruku, ale budiž. Začala se plánovat svatba. Tedy Kačka vše zařídila, protože Martin sice přišel s tím, že se teda vezmou, ale vše bylo na ní. Tak začala zařizovat, ale zařizovala ji, jako by se jednalo o stavební povolení, žádná radost, žádné těšení, žádné veselí. Budiž, snažila se aby vše klaplo jak má, ustoupila i s místem hostiny, i když její představa byla úplně jiná.

Přišel den D, svatební. Přijela rodina, moc kamarádů tam neměla, zase se šetřilo, prostě opět ustoupila. U obřadu dost zaváhala, jestli je to to, co opravdu chce, ale představa, že uteče od oltáře byla děsivá, nakonec řekla své ano. Řidiče jim na jejich svatbě dělal její milenec, manžel její kamarádky, která na obřadu nebyla. Bylo to šílené, celé šílené. Nechtěla být nevěrná, ale bylo to útočiště, únik od toho všeho. Jak pro ni, tak i pro něj...bohužel.

Potkala ho u nich na zahradě, když jim bagroval základy pro kamennou stěnu po zbourání starých chlévů. Začali si povídat, zjistili, že to mají doma oba podobné. Začalo to nevinně, pouze kamarádi, spřátelila se s jeho ženou, hlídala jim děti…jenže u obou doma to gradovalo, oba hledali únik, pár měsíců před její svatbou to začalo. Stali se z nich milenci. Ona, pokrytecky jeho ženu utvrzovala v tom, že on jinou nemá, bylo jí ze sebe špatně, ale bylo to silnější. Únik, hledání řešení, ale věděla, že nikdy nedopustí, aby mu rozbila rodinu kvůli jejich vztahu, kvůli tomu, že si nedokážou oba dva doma udělat pořádek nebo jasno. A pak jim na svatbě dělá řidiče?! Šílené to bylo....

Celý ten na hlavu postavený milenecký vztah ukončila 2 měsíce po svatbě, už nemohla. Nechtěla to tak, nic to neřešilo. Nevěra nic neřešila a neřeší a nikdy řešit nebude. Ale pochopila díky tomu mnohé, hlavně to, že se musí postavit sama za sebe.

Nyní už manžel, tlačil stále více na miminko, které se nedařilo. Skončili oba u doktora, zjistilo se, že nemohou mít děti. Ona průchozí jen jeden vejcovod na 30% a on, minimum málo pohyblivých spermií. A co teď? Podstoupit proces umělého oplodnění, ale on musel přestat kouřit, pít alkohol…. přestal. Nevyšlo to, byl to obrovský psychický i fyzický nápor pro její tělo, pro její duši, pro její život. On to nechápal, neměla jeho podporu. V tomto těžkým období, podstupování IVF, cpaní si hormonů do těla, chodila normálně do práce, potkala JEHO! Bylo to krátké, ale silné a nezapomenutelné a bylo to vzájemné. Byl mladý, o 6 let mladší, ale mentálně vyspělý. Přišel za ní do práce, přinesl jí perníkové srdce, které nechal namalovat na stánku s perníčky. Pozval ji na rande a ona šla. Řekla mu po pár schůzkách, že je vdaná, jakým procesem s manželem prochází a že udělá vše, aby zachránila manželství…ale zamilovala se, zamilovala se tak silně, že jen těžko bojovala za to doma. Ale i přes to vše, se snažila. Jenže po prvním neúspěšném procesu IVF, chtěl manžel hned další, lékaři doporučili několik měsíců počkat, jenže on JÍ to nevěřil, na kontroly s ní nejezdil, tak moc se upnul na vidinu dítěte, zatímco ona si nedokázala představit, že by to vyšlo.

Tehdy večer, přijela unavená z práce, byl Martin opilý, byl opilý tak moc, že se sotva udržel na nohou, strašně se pohádali. On chtěl dítě za každou cenu, i za cenu ohrožení jejího zdraví. Vyhodil ji. Káčátko bylo hrdé a odešlo tu noc ven, někam ven, zavolat Ondřejovi, JEMU, co se stalo. Podržel ji psychicky. Na noc se vrátila domů, na druhý den ráno si sbalila nejnutnější a odešla. Odešla, aniž by věděla kam, rodiče nic nevěděli – to si alespoň myslela. V noci jim opilý Martin volal, že ji vyhodil. Šla na pár týdnů k nim, aby neskončila na ulici a srovnala se.

Dala výpověď v práci, začala si hledat nové bydlení a chtěla začít novou etapu života. ON – Ondřej byl s ní a ona mohla naplno pustit své city k němu. Začala s novým měsícem novou práci a nové bydlení a nový život. Podala žádost o rozvod, nic nechtěla, jen se v klidu rozvést. Rodiče jí dali ke svatbě peníze, 80tisíc, ani ty nechtěla. Investovala do jeho domu poměrně hodně peněz. Martinovi šlo jen o peníze, neposlouchal ji, když říkala, že nic nechce. Nakonec byl problém, získat aspoň to, co dostala od rodičů, nechtěla, jen na nátlak rodičů na toto řešení přistoupila. Advokátka jí říkala, že může získat mnohem víc, nechtěla. Chtěla mít tu noční můru za sebou. Byla konečně šťastná, měla vedle sebe partnera, kterého milovala až za hranice možností, on miloval ji. Požádal ji o ruku, že až se rozvede….

Pořídili si psa, Bíglici. Akki. Jenže pro Kačenčinu i jeho vytíženost v práci nakonec na ni neměli čas. Řešili to, že s tím něco udělají nebo v nejhorším najdou nový domov. Jenže on ji někam odvedl, někam, neznámo kam. Tím se celý vztah začal sypat jako domeček z karet. Možná už byl načatý. Kačka měla problémy po hormonálních léčbách, na gynekologii byla už skoro jako doma, byli spolu něco málo přes rok, když Kačence doktor sdělil, že je "něco" chytla.... Pohlavní chorobu, ale ona nechápala, byla věrná a do té doby byla v pořádku, díky IVF věděla, že je 100% zdravá, takže ON, Ondřej ji něčím nakazil. V té době tušila, že se něco děje. Že v tom je nějaká holka. Přišla mu na to, čistě náhodou, nezapíral, vyhodila ho. Prosil. Brečel. Klečel. Žadonil. Pak nakonec odešel, neobměkčil ji, protože labuť měla zlomená křídla, nechtěla aby je lámal ještě víc.

Myslela, že tím skončí peklo, že se z toho časem oklepe, ale začalo peklo další, začal ji pronásledovat. U práce, u domu. Vyměnila zámky. Bála se chodit domů sama, do obchodu. Stallking se tomu říká. Nic příjemného to není. Po čase to ustalo, ale nepříjemný pocit zůstal.

Zůstala čas sama, zraněná labuť, co nemohla létat, bála se to byť jen zkusit, jak by mohla se zlomenými křídly, zlomeným srdcem. Tak ho milovala, tak moc, až ji to samotnou zlomilo, protože to bylo poprvé, co se tak moc a skutečně zamilovala. Bez výhrad, bez bázně a strachu. Čistě a silně milovala a on ji zlomil. Zlomil tak, že se srdce už asi nikdy nezahojí. Bylo jí 25 když si dovolila milovat, ale nechala se zranit…

Za pár měsíců udělala obrovskou tečku za tím vším a odešla do Prahy začít nový, zcela nový život, úplně od začátku…

TO BE CONTINUED