No, možná to vypadá, že mi už definitivně hráblo nebo jsem jen letadlo. No, vlastně si tak trochu chvílemi připadám - tak jako tak.
Po měsících trápení, kdy moje tělo jelo na doraz a zřejmě si začalo myslet, že je mu tak 90 let a chystá se na skoky do rakve, se asi ani není čemu divit. A chodit s “únavičkou” k doktorovi mi zkrátka v mých skoro 38 letech bylo blbý. Ano, blbý. Protože jsem si říkala, že jsem jen unavená. Mám za sebou několik hodně náročných let - škola, náročná práce, bouračka (která sice pomuchlala jen plechy mého milovaného auta, ale taky zanechala stopy na mé psychice), operace a zase ta škola. Ta škola, ta mi dala nejvíce zabrat. Ono taky studovat na “stará kolena” není žádná legrace jak by se mohlo na první dobrou zdát. Je to prostě takový adrenalinový zážitek, který ale dokáže pěkně vystresovat a dát hodně zabrat. Do jistý míry je to kdo z koho a taky zdali zvítězí duch nad hmotou.
Tak jsem si říkala, to bude doběh toho stresu, zkrátka, takový to, čemu se v už dneska říká posttraumatická stresová porucha. No a mě nechala na sebe asi moc dlouho čekat a její důsledky taky. Hormonální změny (zřejmě nejen důsledek operace) v takovém rozsahu, že se není čemu divit, že jsem si připadala zralá tak akorát na poslední skok – skok do rakve.
Inu, tělo je neskutečný nástroj, o který se ale moc nestaráme, často se lépe staráme o svá auta, manžely, manželky a na sebe zapomínáme. My jsme často až na konci našeho potravního řetězce.
Takže se nedá svítit, jak by řekla moje babička. Mám chuť na kafe, a taky momentálně doporučené jej omezit. A tak jsem tu chuť musela něčím zahnat. Zrak padnul na tu krásnou, červenou papriku. A taky sladkou a voňavou. Já vím, nejde kávu srovnávat s paprikou. Káva byl vždy můj takový rituální kousek pohody. Nepiju kávu na únavu, ale prostě je to takový můj malý odlet mimo tuto realitu, kousek něčeho lahodného, co mě energii svým způsobem taky dodá, ale spíš je to zkrátka můj kousek chvíle v té dnešní uspěchané době.
Jenže navíc je odpoledne, a to moje tělo kávu v tento čas už moc nemá rádo, a jelikož chuť něco pozřít byla, tak jsem se rozhodla s chutí nezápasit a tělu prostě něco dát. A ejhle, co se nestalo, ona i ta paprika stačila.
Takže jednoduchý závěr zní: máš-li chuť na kafe, ale už je pozdě nebo prostě je v nedoporučovaných pochutinách, dej si papriku. Funguje to. Fakt.
Možná jsem letadlo, možná už mi definitivně přeskočilo, ale jsem spokojená nebo spíš moje chuť je uspokojená. Aspoň na chvíli, než přijde další vlna chuti na kávu. Ale jak se s ní poperu pak, to fakt netuším, neboť zásoby paprik doma nějak nemám....
