R.I.P. Norsko? Ještě ne...

Před týdnem obletěly svět zprávy o krvavých útocích v Norsku. První zprávy hovořily o výbuchu v centru metropole, za kterým měli údajně stát islámští teroristé. (Asociace "bomba-muslimský terorista" se všem evidentně za těch 10 let od 11. září vryla do paměti podobně jako malá násobilka.) Následovaly kusé informace o střelbě na jednom z ostrovů, kde se konal mládežnický tábor. A pak už se začínala objevovat stále rostoucí čísla obětí a informace o střelci...

Se zatčením pachatale útoků Anderse Breivika se rozjel šílený mediální kolotoč honby za co nejpodrobnějšími informacemi o jeho osobě i svědectví těch, kteří útok přežili, naplno. Jako nějaký akční psychologický thriller o nejniternějších pohnutkách hlavní hvězdy – tu nazývané šílencem, tu pravicovým extrémistou nebo křesťanským fanatikem (paradoxně málokdy teroristou) – na straně jedné a jeho obětí na straně druhé. Samozřejmě nemohly chybět podrobné informace o Breivikových zálibách, oblíbených knihách i historických osobnostech a samozřejmě citáty z toho předlouhého manifestu, který by se, jak Nor nejspíš zamýšlel, měl stát jakousi biblí lidí podobného smýšlení.

Chce se mi poznamenat, že s publicitou, které se jeho osobě i děsivým podrobnostem útoků dostává a ještě dostávat bude, by to nemuselo být nereálné. Koneckonců objevují se a pravděpodobně se ještě objevovat budou i hlasy Breivikův čin podporující.

Zpravodajské servery po celém světě budou ještě dlouho recyklovat citáty z jeho manifestu (na 1500 stránkách zcela jistě bude dost materiálu) a vedle hlavní dějové linky řešící, jaký bude další osud superpadoucha, se budou znovu a znovu objevovat podrobnosti o útoku – tu o typu munice, kterou použil, tu další a další svědectví jeho řádění, stejně jako fotografie a příběhy obětí z Utoye. Články, které budou mít dost možná za následek jen otupování vnímavosti čtenářů a diváků vůči tragédii jednoduše proto, že jimi budou zcela zahlceni.

Rest in peace? Asi ještě dlouho ne...