Jejich přesné počty nejsou známy, ale ve chvíli, kdy mají pocit, že je nějakým způsobem narušen jejich jinak poklidný a nomální život, neváhají svou slušnost veřejně deklarovat. O slušných lidech hovoří i politici, ale jen ve chvíli, kdy zájem těchto slušných lidí narušen zájmem politických oponentů. Kdo jsou slušní lidé?
Slušný člověk je rozhodně člověk pracující – mnohdy ne příliš rád, ale pracuje, neboť je to nutné a navíc se to sluší. Slušný pracující člověk samozřejmě řádně odvádí daně, což mu dává právo na to se velmi hlasitě rozčilovat nad tím, co za pitomosti se z „jeho“ daní platí.
Slušný člověk nemá rád ty, kteří nepracují, a zejména ty, o nichž si myslí, že nepracují z vlastní vůle. Hovoří o nich plošně jako o parazitech na sociálních dávkách a jedinou příčinu jejich situace vidí ve „štědrém sociálním systému“. Tento argument je schopný po některých politicích i „opinion leaderech“ třeba v hospodě papouškovat do zemdlení, aniž by se zamýšlel nad příčinami dalšími, třeba strukturálními. Nepracující vadí slušnému člověku více, než ti, kteří pracují, mají ale na svědomí daňové úniky i další ekonomickou kriminalitu. Ti prý totiž státu na daních odvádí aspoň něco, a s korupcí jako národní zvyklostí slušný člověk s pokrčením rameny doprovázeným brilantním argumentem, že „se krade všude“, počítá.
Slušný člověk se pravidelně účastní voleb, rozhodně ale nevolí komunisty. Politická aktivita mnohdy vhozením lístku do urny končí, přesně v duchu nejlepších tradic české politické kultury. Slušný člověk považuje oblast politiky obecně za velmi neslušnou a proto s ní nechce mít raději společného nic víc, než ony volby. Přestože považuje politiku za nemravnou zónu, má dojem, že dělat proti tomu něco jiného než volit, nemá smysl. Slušnému člověku přijde nepochopitelné zpochybňovat kroky politické reprezentace, protože byla přece zvolena v demokratických volbách. Pokud se s ním náhodou setkáte, jak prochází kolem nějakého protestního shromáždění, které se ho vůbec netýká, dost možná bude mít v očích nechápavý či lehce pohrdavý výraz.
Slušný člověk se úzkostlivě stará o pohodlí a dobro své, případně pohodlí a dobro své rodiny. Pokud však někdo nebo něco toto pohodlí naruší, neváhá obrátit svůj hněv proti všem, které považuje za viníky. V takovém případě má slušný člověk rád rychlá a definitivní řešení, velmi často bez ohledu na to, kdo je nabízí. Není to tak dávno, kdy v romské ubytovně ve Varnsdorfu pochodoval po boku lidí sympatizujících s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti dav slušných lidí.
Slušný člověk je alergický na omezování svobody – zejména své vlastní – a je rovněž velmi citlivý v otázce nespravedlnosti – pokud je páchána na něm. Omezování svobody a nespravedlnost, která se netýká slušného člověka, přece neexistuje.
Slušný člověk obvykle řeší věci s rozvahou a používá svůj zdravý (někdy až selský) rozum. Co odporuje zdravému, či selskému rozumu, je z hlediska slušného člověka nepochopitelné a zcela jistě naprosto zbytečné. Zdravý a selský rozum přece vždycky používá úplně logickou a přesvědčivou argumentaci. A proč je ta argumentace tak logická a přesvědčivá? No přece proto, že „jim mluví z duše“ a jen potvrzuje to, co si dávno myslí. Všechny názory a myšlenky, byť předsudečné nebo stereotypní, se rázem stanou neoddiskutovatelnou pravdou, když nám je potvrdí zdravý selský rozum.
