Jako mimopražská holka a tudíž tak trochu venkovanka z městečka, kde přejít z jednoho konce na druhý zabralo maximálně tři čtvrtě hodiny, jsem mnoho zkušeností s „emhádéčkem“ neměla. Za ty necelé čtyři měsíce, co v Praze bydlím, jsem ale zaregistrovala několik jevů, které mi přijdou přinejmenším zajímavé, nicméně pro valnou většinu lidí jsou a nevždy budou něčím zcela normálním.
dpp
Zásadní záležitostí, která na vás působí jako pěst na oko, je specifický paradox starších dam (u starších pánů se naopak téměř nevyskytuje). A předem bych chtěla upozornit, že mluvím o určitém jevu, kterého jsem si všimla, ne o celé populaci starších dam vyskytujících se v městské hromadné dopravě. Paradox starších dam spočívá v poměrně zajímavém spojení touhy vypadat a chovat se mladě a ještě mlaději, a někdy až násilný požadavek uvolnění místa právě kvůli věku dotyčné. Nejsem žádná nevychovaná buřička, která se při příchodu starců a stařenek o berlích ještě víc rozvalí i na značně nepohodlných sedačkách tramvaje, ba naopak. I přesto ale nevím, co si mám myslet o, soudě dle vrásek ve tváři, dámě asi šedesátileté, která ovšem nosí podpatky, na nichž by se přerazila i kdekterá dvacítka a do dveří tramvaje div ne, že vskočí. Úcta ke staršímu mi velí vstát, ale pomyšlení na balancování v kodrcající se tramvaji s tříkilovým notebookem na rameni a s nohama úpějícíma v lodičkách po celém dni postávání a chození mi zrovna jako lákavé nepřipadá. Zejména, když ta dáma vypadá, jako kdyby právě vstala po desetihodinovém spánku. Ošemetná situace pak nastane, postaví-li se dotyčná přímo nad vás a vy máte neodbytný pocit, že vás popadne a hodí na druhou stranu tramvaje, pokud jí neuvolníte místo.
Stala jsem se ovšem i aktérkou situace, která byla naprosto opačná. Vstávám, abych dámě podobného ražení uvolnila místo, a ta se na mne ale oboří s poměrně výhružným výrazem, že snad ještě není tak stará. S pocitem spráskaného psa jsem se po tomto incidentu opět posadila.
Další z klasických situací „sedat či nesedat“ je poměrně vtipný pohled na přeplněný vůz tramvaje či metra (u autobusů jsem se s ním ještě nesetkala) a několik málo prázdných míst, na která si nikdo, ale vůbec nikdo nechce (či nemůže) sednout. Uvažovala jsem nad možnými příčinami a uznávám, že některé mohou být i relativně racionální. První příčinou je krátká trasa cesty, kterou dotyční absolvují. Nemá cenu si sedat na jediné volné místo daleko ve voze, když ty dvě nebo tři stanice pohodlně ustojím u dveří. Další příčinou je právě ona přecpanost vozu, která doslova znemožňuje se i s největší možnou mírou asertivity až agresivity se k volnému místu prodrat. Zvláště neblahá je to situace pro ony belhající se stařenky, kterým obvykle slušní lidí uvolňují místo už ve chvíli, kdy stoupají na první schod. Z těch méně racionálních příčin, které mě napadly, je pak hlavně společenská tendence „být stále mlád“. Sednout si by znamenalo přiznat a ukázat slabost či únavu. A to se prostě v mladě vyhlížejícím, hyperaktivně vpřed se řítícím a "busy" světě kolem nás nějak nehodí.
A to já si, ráda pohodlí užívající, klidně sednuJ
Poměrně zajímavý fenomén, který bych označila jako „přivstání si“, jsem zpozorovala teprve nedávno. Tramvaj ještě ani nezačala brzdit a metro se stále nachází v tunelu, ale směrem k východu už se hrne několik cestujících, celých natěšených, až konečně vůz opustí. V zápětí souprava zabrzdí a dotyční ztrácejí rovnováhu. Pochopitelné v případě, že jdou na nějakou zásadní schůzku skutečně pozdě. Ale nechce se mi věřit, že tolik lidí konstantně chodí pozdě. Koneckonců „náskok“, který získají oním přivstáním si, se dá poměrně lehce získat i trochu svižnějším krokem nebo vystoupáním po vlastních na eskalátoru.
Jak už jsem řekla, z mého pohledu zajímavé fenomény, z pohledu znuděně se tvářících pražáků i některých turistů denní chlébJ
K.
