Na ten první aprílový večer jsem se těšila jako malá holka. Jakmile jsem se v místním plátku loni před Vánocemi dočetla, že tu bude vystupovat John Cleese, neodolala jsem, přemluvila tenistu, který o něm neměl tušení a zařídila lístky. Sice takové plánování x-měsíců dopředu nemám moc ráda, ale tohle jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít. Miluju jeho filmy, jeho naivitu, eleganci a jeho zatraceně černý humor. Půjdu, rozhodla jsem se snad ve vteřině!
Večer to byl intimní, plný typického Cleesovského humoru, prošpikovaný průřezovými ukázkami a fotkami z jeho dosavadního života. Vyprávění začalo od útlého dětství, kdy nám prozradil, že jeho původní příjmení bylo Cheese (sýr), což jeho otec shledal jako jméno nehodné řádné reprezentace, a proto zaměnil písmenko H za L, z čehož vznikl Cleese! To byla vlastně jediná informace, kterou nám o svém tatínkovi prozradil, o to víc mluvil o své mamince, která na něj zřejmě zanechala sinější vliv a měla stejně silný černý humor jako on. Možná byla jeho inspirace anebo noční můra, nevím, ale svými neustálými pochybnosti ho dováděla k absurditám, jejichž odlesky se objevují ve veškeré jeho tvorbě. Se svými dožitými 101 roky ho inspirovala několik desítek let a kromě černého humoru měli podle ní společného i to, že nejsou odkojeni vlčicí! Byla tak úzkostlivě přecitlivělá a ze všeho měla strach, že si Cleese začal vymýšlet různé scény a nalézal ještě více absurdnější řešení, aby matku uklidnil a dal jí pocit, že její obavy jsou neoprávněné. Kýžený efekt se sice nedostavil, ale oboustranně asi o to nešlo, přišlo mi, že gró celého mělo být to, kdo absurdnější věc vymyslí. Maminku musel obdivovat, i když to tak napřímo neřekl, jeho upřímný úsměv na tváři mluvil za vše.
Spousta vtipných historek proběhla celým večerem, kdybych na ně měla vzpomínat, tak mi to bude nějakou dobu trvat, ale přece jen jsou takové, které se mi vybaví okamžitě. Pamatuji si, že velmi decentně pomluvil Nový Zéland, kam jako člen divadelního souboru z Anglie zavítal na začátku své profesní kariéry. Pobavila ho dialektická angličtina, jejich laxní přístup ke všemu a hlavně - žádný spěch! Vtipem, kterým rozehřál celé publikum se pobavil i on sám, zeptal se nás: "Víte, jaký je rozdíl mezi bílým a černým vtipem?" Nikdo samozřejmě netušil a tak nám to Cleese prozradil: (omlouvám se, ale musím použít angličtinu) - "Bílý vtip začíná - once upon a time a ten černý - what the motherf*cker...". Tímto podařeným žertem nás chtěl na konci prvního "dějství" zřejmě nalákat i na to druhé, které začínalo po přestávce. Jako většina ostatních i my jsme se zvedli a šli se podívat po divadle. Musím říct, že to žádné Národní jako máme my v Praze není, ale mile mě překvapila jeho architektura, i přes skromnou výzdobu a sošky lemující schodiště a vstupy do lóží, to musím ohodnotit jenom kladně. Zašli jsme se občerstvit vínem a hlavně protáhnout nohy. Víc jak výzdoba mě zaujali místní diváci, nejen, že každý byl oblečený jako když přišel na úplně jinou akci, ale každý druhý si šel koupit zmrzlinu! Být oblečený jako rocker, nad hlavou mít vytesané andělíčky a cpát se v půl desáté večer nanukem, tomu se říká opravdová australská kultura. Nevím, jak to teď chodí v Čechách, nebyla jsem tam v divadle víc jak dva roky, ale nevzpomínám si, že by byla po takovém druhu občerstvení poptávka. To mě dost fascinovalo, snad každý druhý držel v ruce ten stejný čokoládový kornout, měli zřejmě jeden druh, a kdyby měli i vanilkový, tak by uskopojili i každého prvního! Takže kromě excelentního Cleese mě zaujaly mlsné místní australské jazyky anebo jejich zlozvyky?
V komorní atmosféře, v přítmí seděl uprostřed pódia Cleese s moderátorem večera. Byl to vlastně dialog dvou lidí za účasti široké veřejnosti. Na začátku svého talk-show nám prozradil důvod, proč se rozhodl objet celou Austrálii a Nový Zéland: "Rozvedl jsem se a potřebuju vyplatit manželku, chybí mi ještě pár miliónů, díky, že jste mi přispěli." Popravdě jsem z jeho strany čekala lepší zdůvodnění, než jen strohé konstatování, to mi zrovna od něj vtipné nepřišlo, ale taková je holt skutečnost. Ať má důvody jaké chce, úspěch evidentně slavil, své turné rozdělil do několika měst a ve všech bylo téměř okamžitě vyprodáno. Na konci se hluboce uklonil, zdvořile poděkoval a odešel. "Nemáš za co, Johne", proběhlo mi hlavou...
