Člověk míní a život mění... přesvědčila jsem se, že tohle funguje do puntíku. Je tomu týden, co mě hospitalizovali, děsný zážitek. Jakmile si na to vzpomenu, mám husí kůži. Brrr! "Vypadá to, že budete rodit", řekla mi doktorka, když mě sundali z monitoringu, "a vypadá to, že to bude ještě dnes, musí to jít ven císařem." Panebože vzbuďte mě, říkala jsem si pořád dokola a slzy mi neřízeně stékaly po tvářích. "Řízneme vás nadvakrát, dítě leží napříč!" V tu chvíli jsem ještě nebyla schopná si pořádně uvědomit, co se děje a už mě štelovali na pojízdný vozík.
Prosebnýma očima jsem se dívala na svého tenistu a chtěla od něj slyšet, že to není pravda, že přece takhle nemůže skončit moje těhotenství, ne 12 týdnů před řádným termínem porodu! Bylo mi hrozně, druhá rána během sedmi dnů! Porodem už mi hrozili před týdnem, kdy celé tyto komplikace nastaly a teď tohle, teď už je to asi doopravdy, pomyslela jsem si. Odvezli mě na porodní oddělení, napojili na mě druhý monitoring, kapačky a x-dalších léků do mě nitrožilně vpravili, ležela jsem tam jak válečný zajatec a nepřála si nic jiného, než ať už to skončí. Po dalších asi dvou hodinách to ze mě všechno sundali a řekli, že druhé výsledky jsou uspokojivější, ale ne ideální. "Můžete si dojít na záchod, najíst se a pak vás převezeme na lůžkové oddělení, musíte tu zůstat", řekla mi sestra. Nemohla jsem vůbec vstát, motala se mi hlava, byla jsem malátná, a kdyby tam nebyl tenista, tak snad neudělám ani krok!
Pokojík jsem měla pěkný, sama pro sebe i s koupelnou, ale co naplat, byla jsem v nemocnici a vyhlídky ne zrovna ideální. Promlouvala jsem k bobkovi a prosila ho, ať ven neleze, že je ještě moc brzo, brečela jsem a nic víc si nepřála, ať se to všechno stabilizuje a já můžu jít domu. Záchranu a rozptýlení jsem našla v knize, kterou jsem měla krátce rozečtenou, pojednávala o životním příběhu doktorky Vlasty Kálalové-Di Lotti. Hltala jsem jednu stránku za druhou, dychtivě a lačně jsem obracela listy. To byl osud, ta měla trápení, povzdechla jsem si. Přišla o manžela i obě děti, já vlastně také bojuju o svoje vlastní dítě, ale to moje má pořád šanci na přežití a krásnou budoucnost, za ni rozhodli Němci na konci druhé světové války.
Četla jsem s přestávkami a dokončila ji někdy v jednu hodinu po půlnoci. Několik pasáží jsem si podtrhla jako velmi zajímavé, nad některými jsem se dojala a jednu jsem si vryla do paměti - "Nedopusť nikdy, aby starosti a shon zastřely jas tvého ducha. Netrap se zbytečně, vždycky se snaž zachovat duševní rovnováhu, ať je tvoje duše volná, v tvém nitru ať je mír. Pamatuj si, každý je sám sobě tvůrcem nebe i pekla, nosí si je ve svém svědomí. Vzpomeň si na to, dcero, až ti prijdou v životě zlé chvíle."
Život není Hollywood a my se musíme denně prát se vším, co se nám připlete do cesty. Jsem životní optimista a také velká bojovnice a i když ze zdravotního pohledu nemůžu předčasnému porodu zabránit, ovlivnit to můžu alespoň svojí vnitřní sílou, věřím v to dobré a štěstí je má nejvyšší životní hodnota. Přečkali jsme dva kritické týdny a minimálně další dva nás určitě ještě čekají, ovšem čím déle, tím lépe:) Držte nám palce!
