Vytekly mi nervy, přiznám se! Teď je skoro půlnoc a já nemůžu spát, jako bych měla dvacet kafí, snědla kilo čokolády, a to ještě zapíjela coca-colou. Vykradla jsem se z ložnice, všichni spí, zapínám laptop, potřebuju se vypsat. Co se stalo? Dítě řvalo! Bobince budou čtyři měsíce, začíná objevovat svět, odpoledne už moc nespí, ale neřve, dnes si pěkně procvičila plíce a prověřila moji trpělivost.
Odpoledne bylo v plánu nechat spravit laptop, dojít na poštu, pořídit něco do domácnosti a nakoupit jídlo, všechno jsem zvládla, jen jsem nezvládla svoje dítě. Mezitím, co jsem vyřizovala, co jsem si naplánovala, jsem byla nucena několikrát odběhnout nakojit, tvářila se, že je nespokojená. Ano, byla, ale nebyla hladová, prostě chtěla pozornost a ne ležet v kočáru, kde už ji přestal bavit jak Boris, tak i housenka (plyšáci).
Dovedla mě na okraj šílenství, kdy jsem zvýšila hlas a pořád dokola mlela "to stačí"! Žádná odezva. Scéna jako vystřižená z Formanového Přeletu, kdy jeden chovanec mele druhému chovanci pořád dokola, dokola, dokola, dokola to samé a ten se drží za hlavu, dupe nohama a křičí: "neslyším, neslyším, neslyším, neposlouchám tě." Frustrující!
Uplakané oči, rudá v obličeji, tak jsem ji vyndala z kočáru. Vzlykala, krátce se nadechovala a já dokola vztekle opakovala "už dost!" V jedné ruce dítě, přes rameno těžkou tašku, v druhé ruce nákup, tak jsem vyběhla domu dvě patra. Tam binec - hračky na zemi, talíř od snídaně na stole, rozeprané prádlo, plná myčka špinavého nádobí,... Na půl hodiny nastal klid, krásné ticho, ten vytoužený svatý pokoj. Zvládla jsem vyndat čisté prádlo, nandat to špinavé, zapnout myčku, sušičku, uvařit si čaj a ohřát si večeři, tu už jsem jedla s Bobinkou na kolenou, neboť nastalo druhé kolo "představení".
Měla jsem chuť řvát taky, nahlas, hodně, překřičet ten nesnesitelný řev, který prostupoval mým mozkem jako chlad do morku kostí - je maličká, je unavená, je nevyspalá a má na to nárok. Vyřvala se natolik, že po koupeli a pětiminutovém kojení usnula jako špalek a už pět hodin spokojeně oddychuje.
Jsem psychicky vyčerpaná a zklamaná sama ze sebe, že jsem se nechala takhle ovládnout negativními emocemi. Jsou to ještě poporodní hormony? Netuším, ale moc dobře vím, že jsem si řekla, že na ni nebudu zlá. Ležela pár dní v inkubátoru a jakmile zaplakala, brečela jsem také, to se mnou hormony dost házely. Byla tak bezbranná, tak malinkatá a já si řekla nikdy...
Psaní zabralo, tečou mi slzy jako hrachy, přišla úleva! Holčičko, promiň, že jsem zvýšila hlas, že jsem tě měla plný zuby, že jsem brala ohled především sama na sebe. Nechci se nechat vykolejit situacemi, které nemám pod kontrolou, ale už to není jen o mně. Jsi mojí součástí, napořád! Zvládneme to spolu, vždycky:) Dobrou...
