Vánoční a novoroční svátky jsou předzvěstí nejen slunného léta, ale především všemožné havěti, která celou australskou zimu někde pokojně odpočívá, aby nám potom mohla spolehlivě otravovat život! To je něco, co na Austrálii nenávidím - mouchy lepící se na obličej, které nemáte šanci odehnat, šváby lezoucí v kuchyni, když jste ji právě pečlivě vycídili a pavouci různých tvarů a velikostí, které si ovšem přejete ještě někdy vidět, neboť není jasné, zda vám nezasadí smrtelně jedovatou ránu.
Na život se šváby jsem si už "zvykla", paranoia mě opustila ve chvíli, kdy jsem zjistila, že i když vymetu ten poslední drobek, stejně se ukážou. Je to jako se psem, hodíte mu míček a on se radostně s vrtícím ocasem vrátí, aby se vám pochlubil, jak je šikovnej. Takže ano, jsou to tací domácí mazlíčci, které čas od času v kuchyni vídám - hlavně v noci, když si jdu natočit vodu nebo když večer zapomenu vyndat maso z mrazáku. Oni prostě milují tmu a zbytky! Největší drzostí bylo, když jsem takhle ve tři ráno kojila a jeden si to odvážně kráčel nad mojí hlavou, moc dobře věděl, že jsem neměla šanci ho poplácat po zádech a pochválit, že se zase vrátil, neboť jsem měla plné ruce bobinky.
Ovšem minulý týden jsem měla málem infarkt, načež u mě opět propukla uklízecí šílenství. Jdu takhle nad ránem, po kojení v pološeru, v polospánku do kuchyně, když tu jsem si v obýváku všimla nějakých drobků na koberci. Nejprve mě napadlo, že je to rýže, protože to tak vypadalo a protože jsem ji opravdu den předtím vařila. Cestou z kuchyně do koupelny jsem si však řekla, že je to pěkná blbost, co by dělala rýže na koberci, když jsem zbytek vyhodila do koše a přece nemá nožičky, tak jak by se tam dostala?! Tak to bude písek z tenistových bot, napadlo mě! Jo, jenže tenista hraje na antuce, a ta je červená a rozhodně by nebyla na koberci takhle dobře vidět. Vrátila jsem se zpátky do ložnice, abych si vzala brýle a nevěřila svým vlastním očím - rýže se hýbala! Myslela jsem si, že blouzním, šla jsem dál do kuchyně a tam byla rozsypaná taky. Sehla jsem se, abych zjistila, že to jsou odporní bílí červi.
Okamžitě jsem vzbudila tenistu, sousedi nesousedi, i když byla sobota a asi půl šesté ráno začali jsme likvidovat tu havěť odpornou, vyluxovat, vytřít, odnést odpadky, vyčistit vše, co se dalo. Nikdy předtím jsem zbytky jídel neházela jen tak do koše, vždy do extra igelitové tašky a co nejdříve do popelnice. Museli se vylíhnout neskutečnou rychlostí a až z kuchyně se doplazili do půlky obýváku, kdybych nekojila a vzbudila se někdy po sedmé jak obyčejně vstávám, tak mi napochodovali až do ložnice! Myslela jsem, že se vzteknu, to bylo opravdu "příjemné probuzení a skvělý pocit s čím žiju". Měla jsem trochu jiné iluze o Austrálii, ale život tady je vlastně život s přírodou, je třeba se s tím smířit anebo tu nežít, ale ve svém bytě bych přece jen preferovala pouze dvounohé nocležníky, tedy svého tenistu a moji malou bobinku.
