Život je fakt pes. Hlavně když jste salám. To vás pak život může klidně i sežrat. Ale co se stalo mě, to je něco smutnějšího, než smrt kusu vepřovýho.
Ztratil jsem se v metru. S klukama jsem se vezl někam po Praze, ale kluci už postupně ubývali a já se třásl, že už mě to taky brzo čeká. Fakt zbytečná smrt, hlavně když se do nás pustí takový vyžle, který evidentně salámy nikdy nejí a jenom se s námi snaží přežít ukrutnej hlad, protože prachy došly někdy před týdnem a v kapse mu zbylo to pade na rohlíky, salám a jedny žvejky. No nic, tak snad to bude brzo za námi.
Zatímco jsem si plánoval vlastní a pomalu se blížící smrt, vybíral si svou pozdější vymazlenou podobu, kterou kluci budou bezmezně obdivovat a ve které sklouznu jícnem až do žaludku, stalo se to TO! Macek (tak jmenovaný, jelikož byl z nás nejsilnější a měl nejméně tuku), Tučný, Nedokolečko a já jsme se společně začali štosovat, abychom naskákali na další rohlík, když v tom jsem to nějak nevybral a jak jsem celej umaštěnej, uklouzl jsem a plácnul sebou přímo na podlahu v metru. Věděl jsem, že je se mnou konec, že mě nečeká nic dobrýho. Byl jsem naprosto sžitej s představou, že skončím v žaludku nějakýho ucha a ne někoho, komu můžu přidat k jeho rakovině tlustýho střeva, ale s tímhle jsem nepočítal. Dokonce jsem naivně doufal v pravidlo pěti vteřin, ale ten chudák, kterej se jindy chová jak buržoust, mě tam nechal ležet! Takovej poklad! Víte, kdybych šel spolu s klukama, je to dobrý, ale není nic víc ponižujícího, než zůstat na ocet
Když to nedochudče vystoupilo, ztratil jsem veškerou víru v lidstvo. Navíc se metro pomalu rozjelo a já, ze vší tý nervozity ještě víc mastnej, jsem jel po podlaze dobrej metr a dostal jsem se tak přímo ke dveřím. Teď na mě někdo šlápne a budu už naprostá nula udupaná společností. Ještě aby přišel nějakej zvědavej čokl a zblajznul mě, to bych se fakt posral.
Najednou jsem měl čas začít přemýšlet. Jsem fakt tak dobrej salám? Víte, kdybych šel spolu s klukama, je to dobrý, ale není nic víc ponižujícího, než zůstat na ocet. Jediný kolečko v mastným papíru, teď teda na podlaze. Co vlastně jsem? Levnej herkules s dost pochybným datem spotřeby. Vždycky mě zajímalo, jak si žije třeba takovej paprikáš, kterej se pyšní tim, jak je ostrej. Nebo lovečák. Málokterej frajer má takovej tvar. Já jsem obyčenej salám s nízkým procentem masa, kterej si kupujou chudý studenti. Mohl jsem bejt prase!
Jak jsem tak přemílal nad svým dosavadním životem, nedošlo mi, že už je dávno po půlnoci a vlak stojí v depu. Probral mě až nějakej týpek, co šůroval vagony. Když mě zmerčil, zmocnil se mě strach. Ten jeho pohled byl děsivej, plnej odporu, ale taky trochu hladu. Vsadím se, že nejedl už pár hodin a já jsem toho příčinou, že slintá jako bernardýn. Jenže je mu jasný, že tak hluboko ještě neklesl, tak mě prostě sebral rukou v rukavici (jak kdybych byl nějaká špína nebo co) a mrsknul mě do odpadkáče. Tak nevím, snad i lituju, že jsem nepotkal nějakýho hladovýho vořecha, protože nic tak ponižující jsem nikdy nezažil. Ještě že to kluci nevidí.
