Dlouho jsem přemýšlela, o čem. O čem tady nepíší ostatní. Vyjadřování k aktuálním událostem tedy zkusím pokud možno přenechat jiným, ačkoli názor rozhodně mám. Takže teď z jiného soudku – říkejme tomu postřehy z „Prima Lázní“. Zkratka PL. Konkrétně PL Opava – zdravím všechny, kteří se zůčastnili nějakého toho „ozdravného pobytu“.
Dnes jsem chtěla vyžehlit záclonu. Abych ji mohla vyžehlit zodpovědně, musela jsem nejdříve důkladně vysát. Kvůli pejskovi – když totiž žehlíte záclonu, která je dlouhá, vždy ji trochu poválíte po zemi. A když je ta země plná psích chlupů, bude i záclona plná psích chlupů. Což u vyprané záclony je pro mě dost nesnesitelná představa. A během vysávání mě napadaly různé věty, které bych měla říci „červánku svých rán“, tedy majiteli a páníčkovi pejska. Jako například „Už jsem ti kolikrát říkala, ať ho minimálně jednou týdně vezmeš ven nebo do vany a pořádně ho vyčešeš.“ Nebo „Podívej se na ten koberec, to musím každý den fakt vysávat závěje psích chlupů jen proto, že ty si nejsi schopen udělat jednou týdně čas a vyčesat ho?“
Já netvrdím, že pes by přestal línat. Ale spad psí srsti by se tím určitě dal částečně regulovat.
Vím, jaká vtipná odpověď by na tyto mé výlevy následovala. Zřejmě by to bylo něco o zdivočelém Mistru Properovi a humory, že jsem blázen a jediná, komu to vadí. Přinejmenším připouštím, že částečně asi blázen jsem. Právě tyto úvahy mě k následujícím řádkům dovedly. Kdo je a kdo není blázen? Kdo to určí?
Určitě je dle měřítek společnosti blázen ten, kdo uvažuje jinak než většina. A já to skutečně mohu posoudit. Před pár lety mě sklátila těžká deprese. Bylo mi něco přes třicet, spoustě věcí jsem porozuměla, spoustě věcí nahlédla pod pokličku. Co se to vlastně děje ve světě i v naší malé vlastičce, co se to děje kolem mne, mí přátelé, moji nejbližší... funkce a funkčnost školy, poslání státních orgánů a institucí. Dotklo se mě to a - řečeno ajťáckým žargonem – shodilo mě to. Tak jsem se octla v Prima Lázních. Když jsem se dostala na oddělení depresí, potkala jsem tam ženy podobného smýšlení jako mám já. Ne až tolik sběhlé v konspiračních teoriích, ne s tak silnou osobní zkušeností fyzického týrání, ne s tak tvrdým nárazem na neochotu a zlobu osob pracujcích v sociálním sektoru. Ale něco jsme měly společné. Všechny ty ženy od dvaceti až do sedmdesáti byly tzv. „holky do nepohody“, kulantně vyjádřeno. Hyperbolicky řečeno, tyhle dámy na sobě doslova nechávaly dřevo štípat. Od svých partnerů, od svých rodičů, některé i od svých již dospělých dětí. Obětovaly se všem kolem sebe, protože považovaly za správné v prvé řadě pomáhat druhým a až potom myslet na sebe. Jak mi tam ten měsíc bylo? Skvěle. Povím vám – tolik empatie, soucitu, ochoty poradit či pomoci, nezištně potěšit, to jsem nikde jinde nezažila. A kupodivu i té legrace tam bylo dost. Jednou, když jsme se spolu sesedly ve společenské místnosti sešly a vykládaly ty „lehčí“ historky o našich bývalých či současných, smály jsme se tolik, že na nás přišla sestra, abychom se prý sklidnily a uvědomily si, že jsme na oddělení depresí a že jestli toho okamžitě nenecháme, propustí nás pan doktor domů. Pochopitelně s úsměvem na rtu.
Za celý pobyt jsem se tam nesetkala se zlovolným jednáním, se závistí, s pomluvami. Když přišla řeč na některou, která u toho nebyla, bylo to vždy ve smyslu „Chudák, ta si toho taky odtrpěla, co?“ Nikdy jsem neměla ani náznak špatného pocitu v kolektivu, že by na mě někdo nevražil. Povídaly jsme si a naslouchaly. Nikdy nikde jsem se necítila tak dobře. A to se řekne „ženský kolektiv“.
Naproti tomu mám zkušenost diametrálně odlišnou z azyláku. Nikdy bych nevěřla, že některé ženy v sobě mohou mít tolik zloby. Že mohou na člověka vymýšlet tolik křiváren, tolik pomluv. Vždyť jsme tam přece byly všechny na jedné lodi! Nejoblíbenější činnost některých zakomplexovaných pologramotek bylo šmírování. Poslouchaly za dveřmi, aby zjistily, zda se nedopouštíte něčeho nekalého, co by na vás mohly následně „prásknout“ vedení. Pozorovaly, jak si vedete při povinném úklidu, aby mohly případné domnělé či rovnou vymyšlené nedostatky „nahlásit výše“. Překrucovaly cokoli kdy kde bylo řečeno. Stalo se mi i to, že mnou uklizené prostory byly záměrně znečištěny „kolegyní“ a znečištění následně nahlášeno dozorující sociální pracovnici. Proč to takovýmto procházelo? Jednalo se totiž o církevní zařízení a dotyčná osoba se modlila velice nahlas, byla-li některá z jeptišek v doslechu. Takže toto chování bylo pokryteckými křesťankami prakticky požehnáno. Srovnám-li to s holkami z Prima Lázní... neskutečné. A to ony holky v PL měly diagnózu psychické poruchy. Kolikrát se mi stalo, že když jsem v Prima Lázních měla „rajóny“, přišla za mnou některá a povídá „Poslouchej, Kači, já se dnes večer sprchovala jako poslední, a protože jsem trochu nacákala, tak jsem to po sobě vytřela, no, když už jsem v tom byla, obetřela jsem to celý. Takže koupelnu prakticky máš vytřenou.“ To se stát na azyláku, tak jsem přinejmenším disciplinárně řešená. Protože by to vypadalo asi takto: „Sestro Doris, představte si, v sedm hodin jsem byla v koupelně a byl tam strašný bordel a smrad. A Kateřina má službu, ale je jí to úplně jedno, špíně jedné. Musela jsem to tam vytřít, jinak bych se z toho asi pozvracela. Víte, jak mě teď bolí ruce? Požehnáte mi, sestro Doris?“
Jak je možné, že v dvou zařízeních jsem byla svědkem tak rozdílného chování a to dokonce v rámci celé komunity? Vede mne to pouze k jedinému závěru. Jde o diagnózu. Člověk, který se chová férově, myslí skutečně v prvé řadě na bližního svého, člověk, kterého bolí bolesti ostatních, to je člověk s diagnózou. Patří do blázince. Jde totiž o nestandartní, neobvyklé chování. To, že se z toho nakonec sesype je jen a jen jeno vina. Není to vina okolí, není to vina většinové společnosti sestávající převážně z grázlů, podrazáků a lhářů, kterým to prochází. Kdyby se totiž tito diagnostikovaní lidé chovali stejně jako jejich okolí, tedy sobecky a nečestně, neskončili by v blázinci. Naopak lhát, podvádět, vymýšlet si, manipulovat, ubližovat druhým, to jsou naprosto běžné věci. To je majoritní chování. Přizpůsob se, nebo se můžeš se svou pravdomluvnost, obětavostíí a jinými ctnostmi leda tak jít oběsit. A bude to jen a jen tvoje vina.
Ach jo, holky moje, holky z Prima Lázní. Někdy se mi po vás stýská. Jak se máte? Jak tu realitu zvládáte? Jste to ještě pořád vy, nebo už jste se konečně pod dozorem odborníků dostaly na úroveň majority a přizpůsobily se - začaly se „chovat normálně“ v rámci zachování si „duševního zdraví“?
(P. S.: Já jsem zatím pořád ještě blázen a hýčkám si to. Doufám, že vzhledem k mému věku už z toho nikdy „nevyrostu“.)
