Kuchařský fundamentalismus

Proběhlo tu pár nažhavených článků, kde se pánové tvorstva rozhořčují nad různými mimibazary či podobnými stránkami. Nebudu je všechny dopodrobna jmenovat, protože je neznám, nechodím na ně. Možná teď nehezky tnu do vlastních (ženských) řad, ale je to ze strachu, abych nechytla čmelíky.

S pány vlastně souhlasím. Už při přečtení, nedejbože vyslovení něčeho takového, jako je „kečupová polívčička“ se mi obrací žaludek a otvírá kudla v kapse. Ale já jsem prý v tomto ohledu fundamentalistka. Takto mne nazval můj drahý. Prostě, rajská je rajská. A já dávám do rajské rýži a ne nudle. Do uzené polívky zase patří kroupy a basta fidli. Bezvaječné těstoviny jsou zhovadilost a nejlepší jsou doma dělané pěkně najemno nakrájené a usušené nudličky z vajíčka a hrubé mouky. Ačkoli pod tlakem časové náročnosti obsluhy a údržby domácnosti čítající mne a tři čuňata (miláček, batole a buldok) tak, aby se člověk nebrodil po kolena v binci sestávajícím z věcí nevídaných od zbytků jídla odpadnuvších od úst kterémukoli ze zúčastněných čuňat až po libovolné nářadí, oblečení pohozené či vykramované (popř ze sušáku stažené) batoletem, počítačové komponenty, obaly od potravin – to vše ještě mnohdy namátkově požvýkané, pozřené a vyzvracené buldokem (nebo batoletem), mnohdy se uchyluji i k polotovarům jako je rajský protlak, kupované těstoviny nebo mražená zelenina. Nejsem dokonalá.

Ale! Jak pravil klasik Sovák – kdybyste mě na takhle malinkatý nudličky nakrájeli… nesplním drahému jeho sen o těstovinách smíchaných s opečeným „piliňákem“ (tj. točeným salámem) a politých kečupem. Nikdo mě nikdy nedonutí zahušťovat bramboračku záklechtkou (ta přece patří jen do guláše)! Nikdy neklesnu tak hluboko, abych vařila rýži ve vodě, rýže se přece dusí, na tuku, pěkně s půlčičkou cibuličky a zapíchaným hřebíčkem.

A nikdo to neocení, nikdo. Chjo…

Tak zhruba třikrát do měsíce přijde u nás řeč na svíčkovou. Proč ne, omáčky jsou moje silná disciplína, nejeden zhrzený muž umírá dodnes touhou po mé koprovce. Jenže základem pro svíčkovou je i ona flákota, popřípadě výpek z ní. A kde brát a nekrást? Jako náhražku celkem úspěšně provozuji „zadělávanou slepici podle Kachenky“.  Ale prý je to pořád „na jedno brdo“, slepice, drůbeží, blabla… To už se většinou dostávám do varu, protože vím, co nastane: „Tak k tomu udělej  s e k a n o u (!).“ Já zpravidla kontruju domněnkou o německých předcích mého milovaného, ti taky žerou neuvěřitelné kombinace. On zase, že kdysi za totáče v bufetu… Já ho posílám do bufetu… Sakra, musím si zapálit.

Z výše popsaného je pozorným čtenářům a čtenářkám zřejmě jasné, že instantní nudle/čínská polívka jsou u nás doma sprostými slovy.

A dneska!!! Dneska si tak v poklidu peku kachničku, zadělávám domácí bramborový knedlík, škrábu játra na knedlíčky do polívky z drobů a křídel, dusím zelí a povídám, „koukej, drahý, kolik se toho z té kačky vypeklo, asi to budu muset slejt,“ a on, představte si, on mi povídá „tak to nalej do té polívky“. Hlavou mi proběhl celý můj život, tedy ne celý, konkrétně ty pasáže, kdy bojuji – ne vždy úspěšně - s čirostí vývaru, sbírám pěnu a také tuk, je-li maso na vývar příliš mastné, a on mi řekne toto! Myslím si, že Magdalena Dobromila by ho vzala přinejmenším pánví, já mám po ruce pouze šufánek, ale nejsem násilnice, fakt ne, takže zhluboka dýchám a představuju si, že tenhle okamžik se nikdy nestal, že tato sprostota nikdy nebyla vyslovena.

Ale když nejde o život…

Takže tolik k pohledu mužsko – ženskému na vaření, tentokrát z mého čistě subjektivního hlediska. Fundamentálního. V odpověď pánům bloggerům/kritikům dnešních ženských/kuchařek.