Proč my se vlastně vdáváme? Kvůli společenskému postavení? Dneska? Dneska už se pojem „stará panna“ snad ani neužívá, na ženy, které se neprovdaly už se dávno společnost nedívá skrze prsty a tyto si zravidla svou volbu dokážou obhájit.
Jiný důvod ku vdávání? Jo, láska... to znám. Taky jsem se kdysi vdávala z lásky. Proto dneska vím, že je to blbost. Budu označena za feministku, ale já s tím počítám. Jak láska zmizela? Domácí násilí se tomu říká. Potkala jsem se s ním a nepřeju ho nikomu. Snad jen oněm násilníkům. Přeju jim, aby byli nuceni žít se svým klonem. To by byl prima trest. Nebo - představte si společnost budoucnosti. Usvědčený pachatel napojený na počítač, který mu přehrává ve 3D prožitky jeho oběti. Jenže – jak je všeobecně známo – ženy jsou odolnější, takže předpokládám, že to, co jsem musela ustát já, či kterákoli jiná žena, by dotyčný nezvládl.
Děti. Jo, děti, děti jsou radost. Děti jsou to, co po nás zůstane. Díky dětem naše myšlenky mohou pokračovat. Jakým způsobem vychováme děti, tak bude vypadat naše společnost v budoucnosti. Máme svůj díl zodpovědnosti za budoucnost, měly bychom mít děti. Ale kvůli tomu se přeci nemusíme vdávat.
Napíšu vám něco o sobě, něco osobního. Mám nemanželské dítě. Malého človíčka, tedy přesněji člobrdinku, která by před sto lety byla nazvána parchantem. V době, kdy nebylo tolik toho „hnusného“ feminismu. Ještě že jej máme, díky němu na mou holčičku nebudou ve škole pokřikovat, že je parchant. Neberu a ani nechci brát výživné. Ať si ho strčej víte kam. Kvůli pětistovce měsíčně se nebudu nervovat. Jo, prakticky jsem naletěla na kecy o rodině, o lásce. Pak jsem byla terčem výhrůžek, laskavých řečí typu „Půjdeš na potrat, ty kurvo, nebo tě tam dovleču za vlasy.“ Bez ohledu na tento šok z prozření, kdy se moje milované modrooké změnilo v běsnící všeho schopné monstrum, jsem zachovala chladnou hlavu a řekla jen, „zkus to.“ Když si prožijete a přežijete domácí násilí, tak takovéhle blbosti vás nerozhodí. Kecej si, blbečku.
Opustil mě, odplakala jsem si svoje a slíbila mému nenarozenému miminku, že kdo se na něj jen křivě podívá, toho utluču čímkoli, co mi přijde pod ruku.
Vrátil se. Prý to bude dobré, jen to nezvládl. Nebyl připravený. Jo, skoro ve čtyřiceti. Odpustila jsem, ale nezapomněla. A dobře jsem udělala. Patrně vlivem měsíčních fází či čeho se neustále měnil jeho přístup ke mně a jeho potenciálnímu rodičovství. Jako na horské dráze – od “miluju tě, jsem ti vděčný, těším se na mimi“ až po „kurvo jedna, stejně bůh ví s kým to máš, ušila jsi to na mě, děvko“. V hlavě jsem si vytvořila filtr, kterým jsem si tyto ohavnosti nepouštěla do duše, nechtěla jsem, aby se ty hnusoby dostaly až k miminku. Odcházel, vracel se, odcházel. Jestli věříte na tyhlety věci „mezi nebem a zemí“ nebo ne, je mi jedno, z mého hlediska existují. A miminka ještě v bříšku je vnímají lépe než vy, nejsou ještě tak zakleté v našem hmotném světě. Takže jsem skončila v nemocnici šest týdnů před termínem porodu v době, kdy byl pryč, ale nebyl tam, kde tvrdil, že bude. Byl jinde – a s jinou (jak jsem se dozvěděla o pár měsíců později). Nechala jsem mu tehdy vzkaz na stole. Předčasný porod mi zastavili, i když částečně jsem si to „odhekala“.
Nakonec se miminko narodilo tři týdny před termínem císařským řezem. Mělo nějaké problémy a taky infekci, zřejmě jako následek neproběhnuvšího porodu, kdy jsem se částečně otevřela a tak už jsem zůstala. Cítila jsem ten den, že je něco špatně, méně se hýbalo a měla jsem divný pocit. A byl to správný pocit, ještě že jsem svůj šestý smysl nepřeslechla. Zvláštní, že v ten den opět nebyl se mnou. Byl tam, kde říkal, že bude, ale měl tam s sebou „kamarádku“. Asi ta jeho zrada lítala vždycky někde v éteru a miminko ji zachytilo. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Proč jsem se ho nezbavila už tehdy? Důvodů bylo více, ale hlavně jsem nechtěla být příčinou toho, že bude miminko bez tatínka. Nechtěla jsem být tou, která to ukončí. Nechala jsem mu otevřená zadní vrátka. Můj postoj byl, „můžeš být s námi, když se tak rozhodneš. Když ne, nebudeš s námi, já to přežiju.“
Nakonec jsme si našli byt, pak hlídání, práce byla. Ale viděla jsem, že je to špatně. Vztah - horská dráha. Já nechtěla horskou dráhu, chtěla jsem klid. Chtěla jsem si vychutnávat svoje chvilky s miminkem. Pozorovat první úsměvy, první krůčky. Nemuset se pořád obhajovat kvůli věcem, které jsem neprovedla. Z mého příjmu se platil nájem, z jeho to ostatní. Jeho částka byla nižší než ta moje, ale mi to nevadilo. Do jisté doby. Než mi "hlava rodiny" nad lahváčem a s cigárem v ústech sdělil "kuř si za svoje, pičo blbá."
Pak jsem se dozvěděla – od sousedů – že jsem coura. Že jsem taková coura – a on to věděl – že jsem se snažila jej uhnat, ale na něj jsem si nepřišla, donutil mě k testům otcovství, neb jeho otcovství nebylo tak jisté. Prakticky jsem mu prý pořád zahýbala, i během těhotenství, a zahýbám dosud. A on to ví, že jsem coura a oni, sousedé by to měli vědět taky. I když malá je jeho (jo, je mu podobná a to hodně). Tehdy jsem jen řekla sousedům, že by měli ty údajné testy chtít vidět, že by jim to hodně věcí o tatínkovi osvětlilo, neb žádné neexistují, a má-li někdo potřebu takto lhát, ledacos to o něm vypovídá.
A mimochodem, „kamarádky“ nepřestaly.
Co mě donutilo skutečně vztah ukončit? Byla to věta „budeš se chovat tak, jak ti říkám, nebo tě udám na sociálku, že se nestaráš o dítě“. (Jo, řekla jsem mu, ať mu uvaří ta, co ji chodí obšťastňovat.)
A byl konec.
Pan úžasný modrooký to teď může zkoušet jinde a já vím, že to dělá. Předem lituju tu další paní. Já mám malou okatou holčičku. Občas v její tvářičce vidím jeho tvář, ale to neva, hezkej to on byl. Teď už mi dokonce ani nepíše hnusné SMSky. Neví, kde jsem, kam jsem se před ním schovala, a to ho žere. Žere ho, že se možná mám dobře bez něho a že někde po světě běhá malá holčička s jeho tváří. Ale nemůže s tím nic dělat. Proč? Protože není v rodném listě. Měl na vybranou. Vybral si.
Poučení? Holky – nevdávejte se. Když bude ten chlap stát za to, bude při vás stát. Bude respektovat vaše rozhodnutí. Bude milovat vás a vaše společné děti. Bude s vámi.
Holky, nenechte se dotlačit k tomu, aby byl zapsán do rodného listu otec dítěte. Ušetříte si spoustu komplikací. Když komplikace nenastanou a budete spolu šťastně žít až do smrti, nebude to štemplem v občance ani v rodném listě vašich dětí. Jak pravil Shakespeare – růže i kdyby byla zvána jinak, pořád bude stejně vonět. Co je po jménu? A po pár letech se to vždy dá změnit. Když otec dokáže, že si zaslouží být otcem. Kecy typu, „buď to uděláš nebo tě opustím“ nevypovídají o hodnotě potenciálního otce nic pozitivního. Nenechte se zastrašit. To vy jste nositelkami života. Tak si ten dar hýčkejte, je jen váš a nemůžou vám jej vzít žádné spolky na „ochranu“ mužů. Ani když nás fyzicky „přeperou“.
Až to uděláte, zjistíte, že svět skutečně není tak feministický, jak tito pánové tvrdí. Budete mít potíže. Mateřská, přídavky. No a co. Zatím neexistuje zákon o tom, že by žena byla povinná hlásit úřadům kdy, kde, jak, s kým. Ale jak pravím – zatím. Zatím se nikdo neodvažuje ani podobný zákon navrhnout. Až se tak stane, budou se – jak jinak – ohánět právy dítěte. Houby s octem. Není to o právech dítěte. Po celá tisíciletí se snažili muži ženy absolutně ovládnout právě proto, že se bez nich neobejdou, i kdyby tisíckrát chtěli. I kdyby se chtěli klonovat, vždycky potřebují ženu. Feminismus jim vzal vítr z plachet. Kdyby nebylo feminismu, tak dodnes držíme hubu a krok.
Až spolky mužů prosadí povinnost žen hlásit otce dítěte, až zakážou v rodných listech našich dětí položku „otec neznámý“, bude to den, kdy se odkopali. Bude to den, kdy budete mít jasně černé na bílém, kdo tady skutečně vládne a že si tu nadvládu jen tak z rukou vyrazit nenechá.
