Jste úředník, kancelářská síla, office-wallah? Pracujete ve space roomu nebo v obyčejné kanceláři? Máte nad sebou v organizační struktuře alespoň čtyři šéfy, z nichž minimálně jeden vyniká diletantským stylem řízení, chová se arogantně a šikanuje podřízené? Anebo jsou takoví všichni kromě jednoho? Pokud ano, lze předpokládat, že i váš profesní život je plný absurdních situací… Snad Vás tedy pobaví následující minipříběh.
Jak se zesměšnit v pěti dnech
Jednoho dne se v naší Firmě objevil nový HR ředitel. HR je dnes již obvyklá zkratka pro Human Resources – lidské zdroje. Ve firmách, kde místo zaměstnanců stále ještě mají personál, se tento ředitel nazývá personální.
Přesněji řečeno, jednalo se o novou HR ředitelku. Spekulovalo se, že její přítel je známý podnikatel a multimilionář. Vyzbrojena tedy pozorováním podnikatelského světa, její první krok v nové funkci na novém místě na sebe nenechal dlouho čekat. Po týdnu seznamování se s Firmou, se na hlavní stránce intranetu objevilo nové oznámení. Většina zaměstnanců novinky na intranetu nečte, TUTO však četli všichni! Slečně ředitelce se nelíbí, jak se mezi sebou zaměstnanci oslovují. Ve své zprávě vysvětlila, že v kulturních a vyspělých západních zemích se oslovují pracovníci mezi sebou křestním jménem. Zatímco v zemích východních se oslovují tituly a příjmením. A protože naše Firma má patřit k firmám západního smýšlení, bylo by vhodné, abychom přistoupili na její nové doporučení: všichni se budeme oslovovat křestním jménem a vykat si.
No, každý dělá, co umí, řekla jsem si v duchu a zprávu doporučila k přečtení kolegovi. Kolega Turek se jmenuje Jirka, již léta si tykáme, takže v tom budeme pokračovat a k vykání se neuchýlíme. Pan Štefan z vedlejší kanceláře je také Jirka, ale je asi o dvacet let starší než já, v pracovním procesu spolu nemáme mnoho společného, takže se oslovujeme příjmením a vykáme si. Teď by se to mělo změnit. K zaběhlému oslovení kolegy Turka „Ty – Jirko“ přibude „Vy – Jirko“ oslovení pana Štefana?
Osobně nemám nic proti tomu, aby se kolegové vzájemně oslovovali neformálně. Je mnoho společností, kde si pro zjednodušení všichni tykají. Musí to však být přirozenou součástí firemní kultury a ne kulturní revolucí.
Tímto „antré“ se HR ředitelka proslavila tak, že druhý den již nebylo zaměstnance, který by neznal její jméno. Okamžitě vznikla i přezdívka, která se v několikatisícové společnosti rozšířila snad během několika hodin.
V rámci zviditelnění organizovala ředitelka pravidelné týdenní meetingy s různými pracovními skupinami a vybranými pracovníky. Na řadu tak přišel i úsek IT. Hoši z IT (týká se i holek) jsou chytří, myslí exaktně, rychle a logicky, mají smysl pro humor, jsou odvážní, sebevědomí a neposlušní. Slečna ředitelka vystoupila s prezentací, která ukazovala její představy např. o fungování help desku. Následoval prostor pro dotazy a diskuze. Zvedla se ruka jednoho ze správců sítě: "Paní ředitelko, víte, já se cítím být spíš ze střední Evropy, takže zůstanu u tradičního oslovení... čím máte podložené, že Vaše řešení help desku je opravdu lepší, než naše stávající?" Následoval všeobecný smích, samozřejmě ne kvůli otázce samé, ale kvůli komentáři o pocitu středoevropanství tazatele. Do bloku jsem si poznamenala ředitelčinu odpověď: úspora 20 % se prokázala na jejím bývalém působišti. Dvacet procent je oblíbené číslo manažerů. Ve všech možných situacích je třeba šetřit 20 %, ať už jde o náklady, harmonogram, počet zaměstnanců. Mé úvahy přerušil další dotaz. Povstává Pavel, který má na starosti architekturu a vývoj webových aplikací. Jeden z nejchytřejších lidí, které jsem kdy osobně poznala. Myslí vždy o několik kroků napřed, výborně se vyjadřuje a v diskusích většinou intelektuálně vítězí. Letmo přehlédl pohledem celou zasedačku: "Já, narozdíl od kolegy, se cítím být západoevropanem a přikláním se k neformálnímu oslovování". V tu chvíli se již upřeně díval do ředitelčiných očí: "Veroniko, předpokládám, že mohu takto... Můžeš mi, prosím tě, říct, jestli dnešní prezentaci máme chápat jako závazné zadání úkolů, nebo dostaneme zadání standardní cestou, jako dosud všechny projekty?" Opět následoval smích, silnější a delší. Tímto se serióznost meetingu posunula k nule. Ředitelka odvětila, že oslovení je v pořádku, zahrála úsměv a třemi slovy odpověděla. Další dotazy už nebyly. Rozcházíme se.
Bez ohledu na to, že oslovovací revoluce se nezdařila, a že tento „projekt“ se setkal spíš s posměchem než s úspěchem, následovala postupně další vylepšení. Nařízení o stylu oblékání, zahrnující seznam zakázaného a doporučeného oblečení a obuvi. Změna pojmenování pracovních pozic. S tím logicky souvisela výměna vizitek a jmenovek na dveřích, dodatky k pracovní smlouvě a přepracování všech vnitropodnikových směrnic. Novou povinnost nosit na krku kartičku se jménem a fotografií, abychom lépe věděli, koho na chodbách potkáváme, kupodivu zaměstnanci nijak nekomentovali. Ránu tomuto "projektu" však zasadil zcela nečekaně hlavní nákupčí. Nikdy se nedozvíme, z jakého důvodu nakoupil tisíce nevzhledných průhledných obalů tak velkých, že z nich kartičky vypadávaly.
Za deset měsíců byla ředitelka pryč. Spekulovalo se, že jejího přítele, známé jméno na ekonomickém poli, poslal soud za zpronevěru a podvody za mříže na čtyři roky.
Přišla, odešla, a ještě než mezi zaměstnanci opadla vlna divení i pobavení z nových opatření, začal její následovník se změnami… ale o tom až příště.
