Proč netáhne 2. pilíř

Minulý týden jsem byla v bance svědkem toho, jak hned dvě úřednice najednou masírovaly mladou slečnu, která si původně šla vyzvednout jen platební kartu, aby podepsala vstup do 2. důchodového pilíře. Skoro to vypadalo, že dokud nepodepíše, tak ji z banky nepustí. Slečna se bránila tím, že ještě studuje a o jejích financích tedy rozhodují rodiče. Tak prý ať spoří jen 300 Kč, naléhaly „poradkyně“. Nakonec se slečně povedlo debatu ukončit slovy, že rodiče jí zakázali cokoli podepisovat a raději rychle odkráčela ven.

Musíme je postrašit, jinak z nich peníze nevytáhneme

Denně se v tisku objevují „varovné“ články, které straší mladou a střední generaci, že za 20, 30, 40 let nebude na důchody a budoucí penzisté nebudou mít prostředky na obživu. Přitom se odkazují na tzv. důchodovou kalkulačku, kde je možno si spočítat, jak nízké budou státní důchody za těch 20, 30, 40 let. A proto je nutné si na důchod extra spořit  - a nejlépe začít hned teď a ve 2. důchodovém pilíři.  Avšak mladí o to nemají zájem. Důvodem je prý to, že bojí, že fond prodělá anebo, že opozice pilíř zruší.

Hlavní důvod nezájmu mladých je však úplně jiný.

Mladí lidé jsou si vědomi, že penze přijde až za 30, 40, 50 let. Pro ně je horizont  „za 50“ let tak vzdálený a stáří tak neatraktivní a nemožné, že nemají jediný důvod se na toto období připravovat. Oni se chtějí připravovat na život, na to, že se budou mít dobře, že je bude bavit práce, že si vydělají, podívají se do světa, postaví si dům, těší se na děti, atd. Nikdo mladý neplánuje, co bude dělat a jíst v 70 letech. To je ten důvod.

A je tu další věc. Žádná důchodová kalkulačka neumí započítat naprosto nejzásadnější parametr – společensko-politickou situaci ve světě, v Evropě, u nás. Umožní nám vůbec 21. století poklidně si celou tu dubu spořit? Dle dnešních mlhavých pravidel 2. pilíře je minimální délka spoření 35 let. Kolik bude mít za tu dobu planeta obyvatel, nerostného bohatství, kolik u nás bude žít cizinců, kdo bude vládnout, jakým jazykem se tu bude hovořit?

Od školy až po penzi se život naplánovat nedá.

Moje babička, narozena v dobách končící Rakousko - Uherské monarchie, se za 1. republiky dobře vdala a s manželem patřili ke smetánce města. Začala válka, museli opustit dům a bydleli v podnájmu.  Po převratu v únoru 1948 je oba vyhodili z práce, děda v podstatě ještě mladý pak brzy zemřel a babičku poté vystěhovali do jedné místnosti.  Majetek a úspory, co nevzaly za své ve válce, definitivně znehodnotila měnová reforma v 50. letech.  Ale pojďme o 20 let dál.  V dobách „rozvinutého“ socialismu existovala řada spořících programů a pojištění, např. tehdy populární prémiové spoření mladých.  Mnoho let spoření a atraktivní cílová částka, většinou 30 000 Kč, měla posloužit třeba na pořízení družstevního bytu.  Nemusím dlouze vysvětlovat, že tahle idea vzala za své v letech 90.  Nemoudře by udělal ten, kdo by si tenkrát tyto úspory chtěl schovat na budoucí časy. Tehdejší roční plat, je dnes platem měsíčním a tomu taky odpovídá, co si lze za tuto částku prakticky pořídít, např.  1 m2 bytu.

Bohužel - v celé novodobé historii nenašel nikdo po 30 letech střádání jednoho penízku k druhému tu kupu pohromadě tak, aby ji využil k tomu, co před oněmi 30 lety zamýšlel. 

A není jediný důvod se domnívat, že zrovna od teď to bude jinak.  

Druhý pilíř ne. A jak dál?

Řešení teoreticky existuje: Muselo by se však otočit společenské povědomí.  Nevím, kde vzniká a kdo utužuje současné klima, v němž kdo není manažer, je „lůrz“, že lepší je žít singl a pro dítě střídavá péče, v rámci níž si expřítel předává s expřítelkyní jejich jediné dítě. Dítě, které má všechny věci dvakrát, jen domov žádný.

Možná by byla užitečnější propaganda toho, že spokojený život v mládí i stáří spočívá ve vytváření užitečných a skutečných hodnot, že smysl života není v tom, stát se manažerem, poradcem nebo analytikem, ale že užitečné je pracovat i ve fabrice, být prodavačkou, nebo skladníkem. Že není ostuda bydlet v paneláku, mít 10 let staré auto a kupovat si jen to, na co mám. Že je dobře se oženit a tuhle ženu mít na celý život. Že běžné je mít víc dětí a ne jedno. Že děti jsou radost a ne komplikace v kariéře.  

Až tohle budou všichni vědět, nebude potřeba ani druhý, ani pátý či desátý důchodový pilíř.