A to je ta krásná země, země česká, domov můj

Jezdíte do zahraničí? Na dovolenou, za příbuznými, na služební cesty? Vracíte se domů rádi? Ano? Ne? Proč?!

Všichni víme, že v Německu je pořádek, všimli jsme si, že Italové za posledních dvacet let poněkud ztratili svůj jižní temperament, v Chorvatsku nás již nevidí tak srdečně rádi jako v letech osmdesátých, ale se Slováky se naopak máme mnohem raději, než za společného státu. V USA nás překvapí neformální, až příliš kamarádské chování lidí, se kterými se vůbec neznáme. Skoro není možné si na chodníku prohlížet mapu, protože se stále někdo ptá, zda potřebujeme poradit. Norsko je zelené a v Holandsku vyrazí na kole denně za prací, do školy a nakupovat deset miliónů cyklistů.

Norsko, Holandsko, USA … co mají tyto země z našeho pohledu společného? 

Zaujmou lepší mezilidské vztahy a méně každodenního stresu!  Už po několika dnech pobytu si náš člověk uvědomí, jak volně se v některých zemích cítí. Uvědomí si, jak moc jsme v Česku prosáklí spěchem, stresem, agresivitou, bezohledností, lhostejností a neférovým jednáním. Není to jen názor můj vlastní, ale potvrdily mi to i rozhovory s několika cizinci, mými přáteli, kteří k nám často jezdí.

Všudypřítomný stres, nestíhání a netolerantní chování jednoho k druhému nás v naší zemi provází od rána do večera. Na cestě do práce, v práci, ve školce i ve škole, na silnici, v obchodě.

Všeobecná nedůvěra jako pud sebezáchovy

Za seriózně vypadajícími nabídkami bank na hypotéku, za reklamou supermarketů na nový jogurt a zlevněný kečup, za návštěvami podomních obchodníků s elektřinou či pojistkami i telefonáty z call center, se skrývají většinou obchodní triky, kde cílem je napálit zákazníka. Tedy podat zkreslenou informaci a prodat mu produkt, který by si nekoupil, kdyby byl objektivně informován.  Občan musí být tedy stále ve střehu, nemůže se spolehnout na poskytované informace, musí si dát pozor, aby omylem něco neobjednal a stále kontrolovat, jestli něco z neznalosti nezapomněl zaplatit. Za rohem číhá exekutor.

Stres ve městě

Agresivní jízda mnoha řidičů a nedodržování pravidel na silnici je běžnou záležitostí. Netolerance k řidiči, který bloudí, nebo jede z nějakých důvodů pomalu, neustálé kličkování a předjíždění. Ve městě je obvyklé předjet kolonu pruhem pro autobusy a na dálnici pruhem odstavným. Jízda po českých silnicích mi připadá doopravdy vyčerpávající.

Dobrá. Nepojedu autem a zvolím autobus. Každý ví, že místo je třeba vybojovat. Díky své slabé průbojnosti se však do autobusu dostanu většinou až mezi posledními. Ale už od dětství mám tuto potřebu zažitou ve svém chování. Aniž bych si to jakkoli uvědomovala, zcela stejným způsobem, jak jsem zvyklá z domova, jsem nastupovala do prostředků hromadné dopravy v Amsterdamu či v Las Vegas. Vždy až po nástupu jsem si uvědomila, že jsem v autobuse první a mám možnost si vybrat dobré místo a že jsem všechny v tichosti nevědomky předběhla.

Ani chodec však není stresu ušetřen. Volně pobíhající psi bez náhubku po sídlišti a psí výkaly, které řada majitelů samozřejmě neuklízí, jsou opět příkladem bezohlednosti a lhostejnosti k lidem i okolí. Sdělení majitele, že jeho ohromný pes mi nic neudělá a že jen skáče, je pro mě stejně uklidňující, jako by byla informace člověka, sedícího na lavičce v parku s odjištěnou zbraní a mířícího na kolemjdoucí, že si jen hraje a střílet nebude.

A co děti? Mají stresu dostatek?

Matky s malými dětmi, za jejichž hračky a oblečení utratí nehorázné prostředky, se k dětem chovají nervózně, netrpělivě a netolerantně, neustále je za něco peskují, okřikují nebo přímo křičí a vyhrožují. 

Trávila jsem nějaký čas u příbuzných v Belgii. Překvapilo mě, že tam chodí děti do školky rády, dobrovolně a to i o prázdninách. U nás převládá ve školkách režim převlékání, procházek a povinného odpoledního spaní, který možná vyhovuje paním učitelkám, nikoli dětem. Provozní doba školky mnohdy nerespektuje dobu pracovní. Už jen stihnout „včas“ vyzvednout dítě ze školky je stres.

Hlídala jsem svoji čtyřletou neteř na koupališti. Holčičku štípla vosa těsně nad horním rtem. Začala hlasitě křičet. Než jsem stačila vytáhnout z tašky ručník a vodu pro improvizovaný obklad, stál už nade mnou muž středního věku a nabízel svou vychlazenou láhev vody. Za několik dalších vteřin se před námi objevil asi čtrnáctiletý hoch a podával neteři právě koupený nanuk pro zchlazení a na uklidnění. Zážitek je z Belgie a pozorný chlapec byl Izraelec. Zkušenost mi říká, že takhle by to na českém koupališti pravděpodobně neprobíhalo. Pravděpodobně… V tomto případě dávám i naší zemi šanci na poli drobné pomoci bližnímu.

Bezohlednější vyhrává?

Spěch, stres, agresivita, bezohlednost, lhostejnost… je to zbytečné a je to škoda. Nevím odkud, proč a kde se tato atmosféra u nás bere?

Možná je důvodem to, že politici, ekonomové, zaměstnavatelé dávají důraz jen a jen na materiální statky a peníze. Jsou tak hluční, že skoro nic jiného už není slyšet.

Všechno má prý růst: HDP, DPH, obrat, zisk, výnosy. Já však nechci zvyšovat výkon, ani si každé tři roky kupovat rychlejší a silnější auto, nový nábytek, modernější elektrospotřebiče, nechci ani více internetu, volných minut a SMS, ani více televizních kanálů. Chci více kvality. Chci více ohleduplnosti a dobré mezilidské vztahy. Více úsměvů na ulici, více tolerance a fair play jednání. S úsměvem a beze spěchu si popovídat s prodavačkou i sousedy. Chci méně dravosti, do autobusu nastupovat bez strkání a v supermarketu se nebát, že mi někdo vyfoukne vozík s pětikorunou.

Přes tohle všechno…

 …si uvědomuji, jak dobře se máme. Nestřílí se u nás, netrpíme hlady ani naše děti nemusí od útlého věku těžce pracovat. Máme vyspělé zdravotnictví, výborně fungující veřejnou dopravu a dokážeme vyrobit kvalitní výrobky. Až se bude před mým příštím narozením rozhodovat, do jaké společnosti a ve které části světa se narodím, ráda bych si vylosovala opět tak příznivou kartu. Země Česká, domov můj.