Zajisté jásají nad pracovní cestou svých poslanců do Peru. Možná jsou trochu smutní, že prostřednictvím svých zástupců nenavštíví známou Machu Pichu. Já, volič neparlamentní strany, jsem smutný z toho, kolik to bude stát.
Když jsem si článek o této cestě četl, hlava mi to nějak nechtěla brát. Zdůvodnění cesty „jde o reciproční návštěvu, která se zaměří na prevenci nelegálního obchodu s drogami se zaměřením na vznik drogové závislosti dětí, předcházení etnickým sociálním nepokojům, práva původních obyvatel v konfliktu ekonomických a ekologických zájmů a opatření proti korupci veřejného života. Účast na diskusi o roli životního prostředí a postavení indiánských obyvatel v mezinárodní legislativě nebo na jednání komise pro andské, amazonské a afroperuánské obyvatele“ je přímo fascinující. Za podobný výtvor by se nemusel stydět ani stranický funkcionář před třiceti lety. Dá se použít ke zdůvodnění cesty kamkoliv v Americe. Nedivil bych se kdyby si poslanci zdůvodnili i cestu do kosmu i když je poněkud dražší. Takové pracovní pozorování vlivu civilizace na barvu zeměkoule by zajisté bylo velkým přínosem pro voliče. Jenom, aby jim stačily diety a nemuseli utrácet příspěvek na cestování do práce. Doufám, že poletí business clasem, aby si ve světě o nás nemysleli, že jsme nějací chudáci.
Při čtení diskuze k tomuto článku jsem měl dojem, že diskutují jenom voliči neparlamentních stran. Potom jsem se začal stydět za to, co se bude o takových jako já říkat. Malý český člověk zase závidí. Přitom taková cesta je veliké riziko. Může spadnout letadlo, může dojít k teroristickému útoku, mohou onemocnět nějakou exotickou chorobou a kdoví co ještě. A za to riziko ani nemají příplatek. Nakonec je to jenom kapka ve srovnání s naším státním dluhem. Lidová filozofie říká „Stokrát nic umořilo vola“, „Hodně kapek dělá moře.“
