Voliči parlamentních stran mají další důvod k radosti.

Zajisté jásají nad pracovní cestou svých poslanců do Peru. Možná jsou trochu smutní, že prostřednictvím svých zástupců nenavštíví známou Machu Pichu. Já, volič neparlamentní strany, jsem smutný z toho, kolik to bude stát.

           Když jsem si článek o této cestě četl, hlava mi to nějak nechtěla brát.  Zdůvodnění  cesty „jde o reciproční návštěvu, která se zaměří na prevenci nelegálního obchodu s drogami se zaměřením na vznik drogové závislosti dětí, předcházení etnickým sociálním nepokojům, práva původních obyvatel v konfliktu ekonomických a ekologických zájmů a opatření proti korupci veřejného života. Účast na diskusi o roli životního prostředí a postavení indiánských obyvatel v mezinárodní legislativě nebo na jednání komise pro andské, amazonské  a afroperuánské obyvatele“ je přímo fascinující.  Za podobný výtvor by se nemusel stydět  ani stranický funkcionář před třiceti lety.  Dá se použít ke zdůvodnění cesty kamkoliv v Americe.   Nedivil bych se kdyby si poslanci zdůvodnili i cestu do kosmu i když je poněkud dražší. Takové pracovní pozorování vlivu civilizace  na barvu zeměkoule by zajisté bylo velkým přínosem pro voliče. Jenom, aby jim stačily diety a nemuseli utrácet příspěvek na cestování do práce. Doufám, že poletí business clasem, aby si ve světě o nás nemysleli, že jsme nějací chudáci.

         Při čtení diskuze k tomuto článku  jsem měl dojem, že diskutují jenom voliči neparlamentních stran.  Potom jsem se začal stydět za to, co se bude o takových jako já říkat. Malý český člověk zase závidí.  Přitom taková cesta je veliké riziko.  Může spadnout letadlo, může dojít k teroristickému útoku, mohou onemocnět nějakou exotickou chorobou a kdoví co ještě. A za to riziko ani nemají příplatek.  Nakonec je to jenom kapka ve srovnání s naším státním dluhem. Lidová filozofie říká „Stokrát nic umořilo vola“, „Hodně kapek dělá moře.“