Skoro se mi tomu nechce věřit, ale když si uvědomím, jak to vypadalo po převratu počátkem devadesátých let a jak vypadala politická scéna poslední čtvrtstoletí, tak to považují za reálné.
Ve svém profilu mám napsáno,“ Jeden z těch, kteří si vývoj po roce 1989 představovali jinak.“ Když jsem kritizoval privatizaci, v jedné diskusi na toto téma mi známý řekl, že podniky se musely prodávat zahraničním investorům, protože byly zadlužené. Na otázku komu byly zadlužené odpověděl, že bankám. Tak jsem se ho zeptal komu patřily banky. Asi nejsem jediný, kdo si myslí, že privatizovat se mělo jinak a řada podniků měla zůstat ve vlastnictví státu. Potom jsem se dozvěděl historii jeho podniku a to jak ho dokázali investoři vydojit. Pár let po převratu patřily banky samozřejmě taky státu a oddlužení státních podniků se mohlo řešit jinak než prodejem. Do bank se vrazilo spoustu peněz, pak se stejně prodaly investorům.
Přitom stačilo zavést do státních podniků jednoduchou zásadu, která platí v soukromém sektoru. Vedení podniku platit z toho, co podnik vydělá a nepřihlížet k politické kvalifikaci a dokonce ji někdy považovat za rozhodující. Zapomenout na praxi minulého režimu a vyvozovat důsledky podivných rozhodnutí. Pokud vedoucí pracovník koupí předražený přístroj je zbytečné zjišťovat, jestli dostal úplatek, ale vykopnout ho pro neschopnost. Ne tak jako v minulém režimu na vyšší post. Myslíte si, že se to změnilo? Jestli někdo něco pronajme za nevýhodných podmínek pro stát, neřešit okolnosti a zase pro neschopnost vyhodit s patřičným posudkem. Jestli někdo nevýhodně prodá nemovitost z majetku státu pak obdobně. Pokud někdo uzavře jakoukoliv nevýhodnou smlouvu pro stát, zase vykopnout. Určitě lze prokázat nevýhodnost transakce líp, než korupci. V politice jsou mezi politiky někteří přes dvacet let. Kam dovedli státní kasu víme. Pokud političtí matadoři zadlužili stát, měli by dopadnout jako ředitel bankrotující firmy. Termín politické odpovědnost používaný v minulém režimu se používá dál a znamená, že nikdo za nic neodpovídá. V této souvislosti jsem přesvědčen, že k zlepšení politické scén by prospělo větší využívání paragrafu 221 Porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Pro politiky by platila nejvyšší sazba, protože ochrana společného majetků občanů je jejich povinností a škoda bývá většího rozsahu.
Výše popsané si uvědomovalo dost lidí, ale bohužel takových, kteří se po převratu necpali do politiky. Mezi ně patřil Walter Komárek. Do politiky jdou i lidé s čestnými úmysly, ale když vidí, jak to v politice chodí pak zafunguje přísloví, že od shnilého jablka shnije celý koš (parlament). Příští rok zase zvolíme osvědčené politické matadory do parlamentu.
O tom jak výhodně pro investory proběhla privatizace vypovídá to, že do zahraničí plyne každý rok kolem 340 miliard korun dividend. (Číslo převzato z článku „Pracující chudoba. Nový termín pro 160 tisíc Čechů.“ Jiří Vavroň idnes 10.9.2016). Přepočteno to dělá 28 procent ročních výdajů. Připočítáme-li náklady na obsluhu státního dluhu 64 miliard, je to skoro třetina výdajů. Výdaje státního rozpočtu na rok 2015 jsou ve výši 1 218 455 070 558 Kč. Schodek státního rozpočtu pro rok 2014 činil 100 000 000 000 Kč. Obsluha státního dluhu stojí občany ročně 64 466 315 805 Kč.
