Autor článku má bohužel pravdu. Problém je v tom, že fungujeme jako "montovna Evropy", a ačkoli máme značně vysoký vývoz, chybí nám také vysoká přidaná hodnota. Investoři nemají zájem o to, abychom vyváželi výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Většinou jsou podmínky nastaveny tak, že ačkoli fakticky vyvážíme hotové výrobky, papírově jde o polotovary. V zahraničí (nejčastěji v Německu) se na ně nalepí čárové kódy a rázem jsou z nich hotové výrobky s vysokou přidanou hodnotou, takže v Německu vykazují obrovskou produktivitu, zatímco u nás se pracuje na hranici rentability. Pokud se to nějakému našemu podniku nelíbí, může se rozloučit se zakázkami. V našich rukou už totiž není nejen "náš" průmysl, ale dokonce ani vodárny. Například na Královéhradecku je voda často dražší, než v Bavorsku. Problém je v tom, že zahraniční majitelé vodáren investují jen zcela minimálně, pouze tzv. "rejžují". Proto tolik obcí nyní usiluje, aby se vodárny vrátily zpět pod jejich správu. Vodárenská soustava se totiž dá luxusně udržovat jen se zlomkem vygenerovaného zisku.
Podíváme-li se na banky, tak je situace ještě názornější. Jak je vůbec možné, že se tak obrovská banka, jako byla Československá spořitelna, dostala do soukromých rukou tak neuvěřitelně lacino? Prodej takové banky by musel živit státní rozpočet deset let. Důkazem je skutečnost, že již mnoho let slouží Česká spořitelna jako sanační zdroj Erste Bank. Ziskem České spořitelny byly sanovány ztráty mateřské Erste Bank dokonce i v době takzvané finanční krize. U další "našich" bank v zahraničních rukou je to podobné. Banky, které u nás působí, se vůbec nechovají jako investoři, výkon ekonomiky doslova vysávají. Úroky vkladatelů jsou prakticky záporné a banky se jen minimálně zaměřují na investice, ale právě na příjmy spojené s vklady – tedy s poplatky všeho druhu. A tak se dá pokračovat...
