Poprvé ve školce

Pro ty, kterých se to netýká, je to docela nudné téma. Ale ti, kteří to aktuálně prožívají, si v sobě rovnají pocity a žasnou, kudy je ten život vede. Tak dneska je to pro ně. Pro ty matky, jejichž dítě dospělo do školkového věku.

Na startovní čáře jsem si oproti jiným vystrašeným matkám připadala trochu v nepřiměřeně výhodné pozici. Má maminka i sestra vystudovaly pedagogickou školu, maminka pak jako učitelka ve školce i pracovala, sestra si rozšířila obzory na fakultě, a zakotvila následně jako dětský psycholog na základní škole. Aby to snad neznělo protekčně, nutno podotknout, že obě pracovaly ve městě, zatímco nás čekal start úplně mimo, ve vesnické školce. Ale i tak. Měla bych mít informace ze zákulisí. Na co se připravit, čím si nelámat hlavu, jak to v tom školství ve skutečnosti chodí, chápete…

To jsem si myslela. Vzhledem k počtu a věku mých dětí jsem se, dá se říct, neměla šanci dostat do toho natěšeného rozpoložení, ve kterém se nachází běžná matka chystající se s dítětem poprvé v životě do školky. A tak jsem své bonusové rodinné žolíky jakoby pozapomněla pod pultem a celou předstartovní přípravu na můj vkus dost zanedbala.

Blížil se konec prázdnin a na mě to dolehlo. V mých dřívějších představách byl tento okamžik oddělen od všeho ostatního. Posvátně jsem v něm v klidu do komínků rovnala fungl nové oblečení a lepila na každý kousek štítek se jménem. Informace ze školky jsem měla vzorně vytištěné a všechna doporučení zodpovědně odfajfkovaná. Vše hrdě vyvěšeno na tabuli v kuchyni, vždy na očích, abych se mohla kdykoliv ujistit, že jsem na nic nezapomněla. Měla jsem dokonalý přehled o režimu školkového dne, abych přesně věděla, kdy dítě přivést, kdy vyzvednout a kdy nikdy. Kdy se spí, kdy jí, kdy se chodí ven. Věděla jsem přesně, jak probíhá první den, jestli se počítá s účastí rodičů, nebo naopak vůbec. Při každém náznaku nejistoty se stačilo podívat na přehledný seznam s názvem „Matěj-školka“.  Měla jsem tam vypsány kontakty i s telefony, důležité termíny i seznam toho, co je třeba kdy přinést. V mých představách jsem zkrátka splňovala veškeré požadavky na dokonale spolupracující matku čerstvého školkáče.

To bylo předtím, než jsem měla děti. Teď něco o tom, jak to u nás probíhalo ve skutečnosti. Blížil se konec prázdnin a na mě to dolehlo. To, že nemám nic připraveno, nic nakoupeno, natož oštítkováno, že netuším, kdy a kam pořádně máme přijít, a co s sebou vzít. Za řevu mých tří malých dětí jsem u počítače narychlo prohledávala stohy neprotřízených mailů ve schránce, abych dohledala ten, který se týkal školky. Snažila jsem se během této významné chvíle zachytit onen očekávaný pocit vzrušení, ale nedostavovalo se nic jiného než frustrace z toho, že nefunguje tiskárna, a budu tím nucená si informace z mailu buď zapamatovat, nebo přepsat na kus papíru. Taky mě zachvátila panika z představy, že nastává podzim, a tím neúprosná povinnost obměnit dětem šatník včetně botníku. A že tohle všechno bude minimálně u toho jednoho dítěte pod drobnohledem cizích lidí. „Hlavně Matějovi do školky nedávej zaprané spodní prádlo, nebo oblečení s dírou….“, kladla mi na srdce má maminka pedagožka. A tak já, večer, po uspání smečky, pečlivě zkoumala hromady poděděných kousků oblečení a odhadovala, jestli ještě splňují veřejně přípustná kritéria, nebo jestli radši nakoupit nové. Trochu ztraceně jsem přitom přesunovala značkové, pěkné, našimi paseckými loukami netknuté tepláky mezi hromádkami  „do školkové herny“ a „na školkovou zahradu“  a přemýšlela při tom, jestli by nestačily ty obyčejné s dírou(zašitou teda), když se v nich beztak náš Matěj bude válet v blátě. Od oka jsem při tom přeměřovala délku nohavic riflí a zkoušela šířku gumy u slipů, protože mi bylo jasné, že abych všechny vybrané kousky vyzkoušela na Matějovi osobně, se mé dítě rozhodně nepropůjčí. Že bezpochyby nastane situace, kdy mu bude manžel ráno oblékat věci z připravené hromádky a nebude mu ani trochu divné, že Matějovi končí nohavice od kalhot někde kousek nad kotníky.

S motivací k pobytu ve školce jsme to nejspíš přehnali. Matěj nadšením nemohl dospat, až jsem se obávala, jestli ho po takové noci ráno vůbec vzbudíme. Odchod z domu byl nastavován cyklickými fázemi, ve kterých si Matěj opakovaně balil kufřík s kapesníky a  hračkou na bolístky, aby následně vše vyndal a bráchům ukázal, co si bere s sebou. Jeho hrdý odchod doprovázel ukřivděný brek všech, kteří do školky jít nemohli. S čímž nikdo z nás nepočítal. Když jsem tento neobvyklý úkaz hodlala zvěčnit foťákem, zabouchl mi manžel naštvaně dveře před nosem, proč to prý dělám, a že prý ať už jdem. A tak mám v albu zas jen klasicky obyčejnou momentku.

Matěje jsem dojatě stylizovala k focení i před vstupem do školky, což bezpochyby zaujatě sledoval  i personál uvnitř. Došlo mi to v momentě, kdy se nečekaně spustil bzučák k otevření dveří, aniž bych tušila, že mě má někdo po celou dobu přes kameru pod dohledem.  Mysleli si o mě nejspíš to samé, co manžel.

Na to, jakou bude mít mé dítě svou poznávací značku ve školce, jsem byla natěšená určitě jen já. Tříleťák tohle pochopí až po čase ze souvislostí, ale jako matka cítíte potřebu mu to vysvětlit hned, jen co to zjistíte.  Vláčila jsem to nebohé dítě od botníku ke skřínce, a od skříňky k židličce, ukazovala na jeho obrázkovou značku a dojatě se ujišťovala, jestli se mnou sdílí tu radost. Taky jsem měla nutkání udělat dobrý dojem, a tak jsem své dítě pobízela všem na potkání říkat hlasitě „dobrý den“, zatímco tam u nás v kopcích se všichni zdravíme familiárním mávnutím ruky.

Pročítala jsem důkladně veškeré informace včetně školního řádu a jídelníčku od pondělí až na pátek a nástěnku s telefony jsem si pro jistotu i vyfotila. Ze seznamu dětí jsem zjistila, že naše dítě začínající příjmením na „K“ se nachází překvapivě druhé v pořadí dle abecedy (hned za holčičkou začínající na „F“), a taky to, že v jeho skupině bude mít učitelka Matěje celkem čtyři.

Ještě chvíli jsem měla tendence potají nakukovat přes sklo, jestli po mě to mé dítě neteskní a nevěděla jsem, jestli mít radost z toho, že ne.

Cestou zpátky k mému zbytku smečky jsem se stavila na čerstvé rohlíky, které jsem v rozrušení i s chlebem svírala v pravém podpaží, zatímco v levém jsem k sobě mateřsky tiskla prázdný košík na nákup, se kterým jsem nakonec došla až k autu.

Víte, být matkou vás poznamená. Neplánujete to, netušíte, že vás to tak zasáhne. Ale zasáhne. A i když jste ostatním možná k smíchu, vy jste na ten svůj život nakonec hrdí, věříte?