Mateřská paměť je milosrdná

Objevila jsem dopis, ve kterém jsem odpovídala kamarádce na dotaz, jak to doma zvládám se dvěma malýma dětma. Zajímavá vzpomínka. V té době jsem totiž ještě netušila, že zanedlouho znovu objevím dvě čárky na testu.

Během čtení jsem docela žasla. Dost jasně se mi totiž to období vybavovalo, a přitom mi došlo, že má paměť všechny tyhle vzpomínky prakticky vymazala. Mozek vyhladil paměťovou stopu. Nejspíš je to tak u samiček odpradávna naprogramované, aby se nezdráhaly pořídit si více potomků.

Ještě nejsem v životní fázi, kdy bych se nad podobnými dopisy zvesela plácala do kolen, a se slzou v oku se dojímala, jak to tehdy vlatně bylo krásné. Ale podělím se. Protože předpokládám, že se v tom nejedna matka na dovolené najde. A udělá jí to radost:

Po třech týdnech v porodnici jsme se konečně s tím naším nedonošencem dostali domů. Jonášek pije krásně, žádné cavyky jako tehdá Matýsek. Nádherně se přisává, nepotřebuju žádný blbý kloboučky na bradavky, prostě skvělý. Akorát mám občas podezření, že si z prsa nevytáhne dostatek mlíka (krade mu ho Mates, ale snažím se to regulovat). Pořídila jsem si váhu, ale poté, co mi tvrdila, že mi Jonáš čerstvě po nakojení zhubnul, jsem jí vrátila (ha, měla jsem si jí možná nechat pro sebe!). Jonáše občas dokrmím odstříkaným mlíkem z lahvičky, abych měla jistotu, že do sebe dostane aspoň minimální dávku, ale je to boj. Nakojit Jonáše, nakojit Matěje, odstříkat zbytek, dostat to do Jonáše, uhuškat jednoho, zabavit druhého, vymýt a vysterilizovat lahvičku, zkusit ještě odstříkat do zásoby…Piju kojící čaje, zobu homeopatika na podporu laktace, nemyslím na nic jiného, než na to mlíko a přijde mi, že ho mám míň a míň. Místo mozku z mlíka kostku. Nebo tak nějak to bylo.

Doma mazec. Momentálně jsou obě děti nemocné a já skuhrám s nima. Před týdnem jsem měla zánět prsu, to jsem myslela, že umírám. Čtyřicítky horečky, na hrudníku ztvrdlá bolavá koule, neodvažovala jsem se jí ani dotknout, a přitom se na to mlíko stála řada, chápeš? Celkově situace tak nějak k pláči, zoufale bych potřebovala pauzu, dovolenou. Ha, moment, já už jsem na dovolené! A funguju jako jediný mléčný bar široko daleko. Pro dva krky (manžel se naštěstí stáhl stranou), režim nonstop. Ve dne v noci, ve dne v noci, juch!

Po pár dnech mi to všechno odeznělo a přešlo v obyčejnou virózu (ne, opravuju - pokud nestonáš sobecky sama v posteli, ale musíš se při tom starat o dítě, tak už žádná nemoc není obyčejná, jak bývala…). Takže super. V kombinaci s totálním nevyspáním si stále připadám jak oběma nohama v rakvi.

Děti maj zánět spojivek, Mates dostal předevčírem v noci laryngitidu, od té doby skřehotá, má sopel a blbou náladu. Jonáškovi zas výraznějc teče to oko. To,co mu teče od narození….

Noci. Noci jsou horor. Matýsek se stále budí několikrát, Jonáš taky, ale tomu to nemůžu mít za zlé. Často když uspím jednoho, vzbudí se druhý…Což je vlastně lepší varianta. Ta horší je, když jsou vzhůru oba zaráz. Žijem teď takovým kočovným životem. Během noci sublimujem do té části domu, kde je nejmenší šance, že někoho vzbudíme, ale bývá to zbytečné, protože jsme stejně vzhůru všichni. Matěj se přesunuje ze své postele v pokojíčku, do naší v ložnici, Radek odevzdaně odchází na gauč v obýváku, já šoupu s Jonášem od prsa ke kolébce. Tuhle jsem ho v ní nohou houpala a přitom byla horní částí těla natočená k Matějovi, který si z prsa nárokoval svojí noční dávku mlíka. Jako matka od více dětí nepotřebuješ chodit na jógu. Jóga si tě tak nějak najde sama.

Mám rozečtenou knížku "A dost!", je v ní popsané, jak vychovávat děti. Rady a tipy sesbírala nějaká američanka žijící ve Francii. Zajímalo jí, proč jsou tamější děti tak vychované, oproti těm klackům ze Států. Líbila se mi tam kapitola o nočním kojení. Francouzské děti prý už od narození v noci mléko nedostávají. Zvyknou si. Francouzské ženy prý mají v noci také hlad a vydrží to...Pokouším se to praktikovat, mé děti jsou ale odolné. Ne, já jsem měkká...To ty pudy. Francouzky jimi asi netrpí. Já mám stejně radši Ameriku.

Vždycky si říkám, že přes den si lehnu, ale k tomu se samozřejmě nedostanu. Pokud máš víc dětí, NIKDY nespí zaráz. Taktéž to je nesjpíš geneticky dané, akorát nevím proč.

Nejhorší jsou dopoledne, kdy jsou vzhůru oba a oba řvou. Když se chci věnovat Jonáškovi, nese to Matýsek těžce, začne se vztekat, Jonáš se rozeřve hlady, Matěj se po mě sápe, oba chtěj prso. Hele, ještěže je mám dvě…Teda ty prsa.

Tak, a teď ty dvě čárky. Na těhotenském testu teda. Kdybys  nevěděla, co tím myslím. Třeba jako manžel, když jsem mu ho přinesla ukázat. Zeptal se mě, co to znamená. Chápeš to? Jakoby mu to napotřetí nemělo být jasný. Víš co? V příštím životě budu rozhodně žít s ženskou!