Láká vás studium medicíny? Zvažte to! – část první

Nerada bych, aby to vyznělo tak, že mladé lidi plné ambicí odrazuju od toho, stát se doktorem. I já budu jednou pacientem, i já budu ty lékaře potřebovat. Nedává to smysl, měla bych budoucí kolegy podpořit. Ale radši je varuju.

Kdysi na lékařské fakultě k nám na přednášce promlouval jeden doktor. Prý jestli víme, na co jsme se to dali. Tím, že jsme si začli s medicínou. Jestli jsme si vědomi toho, co od nás společnost očekává, a jak nás ve skutečnosti část z nich, z pacientů, bude vnímat. Že nám to vysvětlí na konkrétním případu. Jeho kamaráda zavolali záchrankou k tonoucímu člověku. Laici se tam toho člověka pokoušeli už nějakou dobu resuscitovat. On prý přijel, doběhl ke břehu a pustil se do záchrany. Ten člověk byl prakticky mrtvý. Kamarád přiložil defibrilátor, když tu si uvědomil, že k němu nemá potřebný gel. Zůstal v sanitce. Rozhodl se neztrácet čas a přístroj použil bez něj. Tou úsporou času, tím neprodleným zásahem, tomu člověku zachránil život. Obrazně řečeno, převrhl Charónovi jeho loďku mířící do podsvětí a dotáhl neživého zpátky mezi smrtelníky. Způsobil mu ovšem popáleniny na hrudníku. To od toho defibrilátoru. Ten člověk to po čase posoudil jako vážnou újmu na zdraví, záchranáře zažaloval a soud mu dal za pravdu. Zdravotník svůj boj prohrál a byl odsouzen.

Nechme stranou úvahy o tom, jestli ten lékař pochybil, že disponoval nedostatečným vybavením, že nepostupoval lege artis. V tom příběhu je skryto něco jiného. Něco, co definuje temnou stránku lékařského povolání, tu, kterou člověk naplno pochopí až poté, co se toto poslání stane součástí jeho života.

Vstupem na medicínu pečetíte vlastní osud. Jste zdravotník, vaším úkolem je pomoci. Za každých okolností.  Musíte si vědět rady, ne se jen domnívat. Ne se jen o něco pokusit. Zhodnotit a vyhodnotit, vždy bezchybně. Co na tom, že se může vyskytnout situace, kterou jste nikdy předtím nezažili, nikdo vám nikdy neukázal ani nevysvětlil, co dělat. Nebo že jste o ní snad jen kdysi před lety četli v jedné z mnoha knížek a od té doby na ní navršili spoustu jiných informací. Máte bílý plášť a diplom. Jste lékař. Pacienti očekávají, že víte. Víte všechno.

Tím, že absolvujete studium medicíny, se z vás stává všeobecný doktor, tedy lékař informovaný o všech oborech. Což ale neznamená, že disponujete znalostmi ze všech oborů. Tohle je vlastně jedna z prvních věcí, která by vás po úspěšném absolvování medicíny měla děsit. Čeká vás sice ještě několik let školení v oboru, pro který se rozhodnete, ale společnost vás bude doživotně vnímat jako někoho, kdo si stran zdraví ví rady za všech okolností. Nepřipouští se neznalost, musíte bezchybně zareagovat, protože jste doktor.

Sedíte v letadle, míříte na dovolenou.  U jednoho z cestujících se vyskytnou zdravotní komplikace. Posádka organizuje pomoc a zjišťuje, není- li přítomen erudovaný odborník. Nemá cenu zapírat, vaší povinností je pomoci. Protože jste vystudovali medicínu. Všichni ostatní můžou zůstat sedět, jen se dívat, případně vše natáčet na mobil. Nikdo jim to nebude mít za zlé. Pokud připojí ruku k dílu a zapojí se do pomoci, budou v očích ostatních vnímáni kladně. Vykonali něco nad rámec svých povinností. Vás naopak čekají problémy, pokud svůj lékařský status zapřete. Důvody k tomu mít můžete ( jste unavení, samotným vám není dobře, usoudíte, že si nevíte rady a bojíte se to přiznat, nechce se vám zviditelňovat se, nebo se vám jednoduše nechce nijak angažovat), právo na to ale nemáte. Vy zkrátka musíte.

Jako nelékař jsem v tom měla jasno. Snad aby člověk, co by uměl pomoci, ale neudělá to, snad ať odevzdá lékařský titul. Vždyť přece poslání, Hippokrat a tak.

Jenže už v době, kdy jsem chodívala na gympl, v období, kdy ve mně myšlenka na medicínu zrála, jsem si rozčarováním z pocitů můžeš/ měla bys/musíš  - prošla. Jezdívala jsem trolejbusem, každé ráno narvaným k prasknutí. Nasedala jsem jako první a vysedala jako poslední. Z konečné na konečnou, přes celé město. Trolejbus cestou nabíral pokaždé stejné lidi, po čase „známé tváře“. Když přistoupili důchodci, ohleduplně jim pár z nás uvolnilo místo. Ostatní „známé tváře“ si na to zvykly. Proč se zvedat, když jiní pustí sednout vždycky. Párkrát jsem zanechávala situaci plynout a pozorovala okolí, jestli změní svůj návyk. Nic, samozřejmě. A tak se z pocitu „chci a pomůžu ráda“ stalo „musím, i když se mi nechce“. A ten pocit vás po letech začne sžírat.

Skoro se bojíte si přiznat, jak jste se změnili. Už vůbec ne, říct to nahlas. Kam se podělo to dobro uvnitř, na které jste byli tak hrdí?

Já vám řeknu kam. Společnost ho spotřebovala.

Tady ten pocit vnitřního vyhoření, bez ohledu na pracovní podmínky a situaci ve zdravotnictví, ten vás, navzdory přesvědčení ve vlastní nevyčerpatelnou touhu pomáhat potřebným, ten vás zasáhne.

Protože vy jste takoví nikdy nebyli. Vy jste do té medicíny vstupovali  plní odhodlání a chuti. Chuti pomáhat a dělat to nejlíp,  jak jste schopní. Dokonce na vlastní úkor.

A pak přijde prohrané soudní jednání. Místo vděku, že jste zachránili lidský život. A svůj tím pošpinili. Může se tomu lékaři někdo divit, když už medicínu nebude mít rád?

Prý je doktorů málo, ale věřte tomu, když  jiní tvrdí, že dle statistik jich máme dost. Peněz vydělávají, že by se měli stydět. Ať společnosti splatí, co do nich vložila. A vůbec, ať si táhnou, takové tu nepotřebujem.

Krize ve zdravotnictví kumuluje leta, ovšem zdá se, jakoby ne a ne dosáhnout vrcholu, který by potvrdil závažnost celého stavu. Vypadá to s takovou, jako plané řeči.  Ale věřte mi, systém už se pár let nachází za bodem, kdy byla ještě šance ho zresuscitovat.

Plujeme na Titaniku. Srážku s ledovcem už máme za sebou. Co bude následovat, víme.  Doktoři , co v nemocnicích aktuálně pracují, mi tak trochu připomínají legendární orchestr, který hrdě hraje, navzdory nezvratnému osudu, oddán svému poslání, vstříc vlastní záhubě, do posledního dechu. Hudebníci z Titaniku jsou vzpomínáni s úctou.

Obávám se, že lékaři se jí nedočkají.