To se mě kdysi ptala jedna moje těhotná kamarádka, jaké to je, stát se matkou. Tedy matkou prvorodičkou. Jestli se ten život opravdu tak změní. Popsala jsem jí to následovně:
Hele, vylíčím ti to z mojeho pohledu. Určitě existujou matky, které to prožily jinak, ale já takhle. Pro začátek-s něčím takovým jsem ani já, pediatr, vůbec nepočítala. Spadneš do toho hned po tom porodu, kdy jsi totálně mrtvá, bolavá, nevyspalá a vyděšená. Přesvědčuješ se, že i šťastná, ale věř mi-po svém prvním porodu, po té strašlivé bolesti a vyčerpání si přeješ hlavně to, ať máš na chvíli pokoj, a ať můžeš spát. Myslíš tak trochu neplánovaně sobecky na sebe, fakt. Je to pud sebezáchovy, má ho každá prvorodička, ale málokterá to přizná. Je to podle mě něco jako dozvuk tvého starého způsobu uvažování, nikdo ti to nemůže zazlívat. Prvním porodem přestane doživotně existovat nárok na tvé vlastní potřeby, nedá se s tím smířit ze vteřiny na vteřinu.
I když ti to odjakživa přijde "jasné"-dítě se potřebuje najíst zhruba co tři hodiny, minimálně kvůli tomu, aby se rozběhla laktace - tak prostě po tom porodu, kdy se to pro tebe stane realitou, je to šok jako prase. Protože ti dojde, že doba, kdy "je deset večer a ty ráno vstáváš do práce, a tak by bylo dobré jít spát..." je definitivně pryč. Že se po tobě najednou chce, abys nejen že nešla spát, nejenže během celé noci makala a ráno nastoupila na další čtyriadvacítku, ale ani si v mezidobí nemohla na chvíli odpočinout. Protože tu dobu mezi kojením prostě strávíš huškáním řvoucího dítěte v náručí. To si pak už jen říkáš, díkybohu, že je ráno, a ta strašná noc za mnou. Jenže ono to pokračuje během dne, až do večera-kdy to bez pauzy najíždí do dalšího kola. Večery a noci se pro tebe stanou nekonečnou šňůrou přebalování, huškání, zoufalství a breku. Vás obou. A tak se začneš těšit na ty rána, kdy aspoň bude světlo a tvé biologické hodiny můžeš trochu zmást, že spát vlastně nechceš, když není tma…
Míjejí dny za dnem, pondělí, pátek, víkend-nic, co bylo dřív už neexistuje, každý den je stejný-ve dne nespíš, v noci nespíš a víš, že tě nečeká žádné "volno", kdy to doženeš...
Kojení je umění. Než se to oba naučíte, nepočítej s možností odpočinku v mezidobí. Matěj se neuměl chytit prsa, bradavky vpáčené, kloboučky padaly, mlíko teklo stranou, všechno bylo lepkavé a vlhké. Převlíkání (miminka i tebe-co nebylo od mlíka, bylo od poblití, nebo pokadění), přebalování a huškání. Jakmile dokončíš fázi jednoho kojení, můžeš prakticky plynule přejít do toho dalšího, protože tři hodiny mezidobí uplynuly ani nevíš jak. Je to takhle během celého dne a celé noci, každý den…
Myslela jsem si, že se budu nějak s Radkem v odpočinku střídat, ale kvůli kojení to nejde. I když nakrásně dítě nakrmíš a uspíš, k dobru je maximálně pár hodin, pak tě stejně vyburcují příšerně nalité, tvrdé a bolavé prsa. A ani ten mateřský pud ti nedá spát, budíš se a dítě kontroluješ, vycvičená být neustále v pohotovostním režimu. Nemáš zkrátka šanci se "vyspat" i když jsi k smrti unavená….
Nechápeš řeči o tom, jak je mateřství to nejkrásnější, co ženu může potkat. Ne, když se ti narodí dítě, jako náš Matěj.
Těšila jsem se, že se budu jen tak procházet s kočárkem, a vůbec nic nedělat“. A že to vezmu okolo mojí práce a bude mi děsně dobře z toho pocitu, že nic nemusim.
Procházky s naším Matějem byly za trest. Ono se vlastně ani nedalo mluvit o procházkách, spíš o výjezdech „do normálního světa“, třeba když jsem potřebovala nakoupit. Bylo to pokaždé něco tak strašného, že jsem nedokázala pochopit, že některé maminy si vyjdou s dítětem v kočárku dobrovolně, když vlastně nikam nemusí. Matěj to totiž pokaždé celé prořval. Já s takovou buď prolítla mezi regálama a nastrkala do tašek to nejnutnější, nebo věci vyřizovala s Matějem přehozeným přes ruku. To byla totiž jediná poloha, kterou akceptoval a tvářil se spokojeně….
Mateřská rozhodně není dovolená. Ale stejně se pokaždé najde nějaká dobrá duše, která to popře, vyfotí se s kafem a nohama na stole a tvrdí, že není jak matkám na mateřské, neboť mluví z vlastní zkušenosti.
Můžeš být ztělesněním klidu a pohody, pokud se ti narodí dítě jako náš Matěj, je mu to jedno, dá ti to mateřství prostě sežrat.
No, hele, doufám, že jsem tě moc nevyděsila. Ono každé dítě je jiné. Konkrétně to mé druhorozené, náš Jonáš, se s Matějem nedá absolutně srovnat. Mít jako prvního jeho, nejspíš bych se s těma nohama na stole fotila já.
Takže dobře mi tak.
