Je to tak, u dalších dětí to probíhá stejně, akorát se to už tak neřeší. Člověk si holt zvykne i na šibenici.

Souhlasím s Vámi, že se na materřství, zvláště pak na to první, nelze přirpavit. U jsem se ale poučila i v tom, když slyším budoucí rodiče říkat, že oni si život dítětem měnit nenechaí, že jim to nerozmlouvám. Měla a neměl jsem to podobně, syn byl jako vypadlý z učebnice o ADHD, takže odpočinek, klid a stereotyp byl pro něj za trest (ovšem současně je vyžadoval a potřeboval, takže schíza). Pocity jsem měla dost jiné, ale ale já jsem měla trénink z původní i širší hodiny, mám o hodně mladší sourozence. Se druhým dítětem jsem to měla, jako Vy, dcerka byla spavec, na druhou stranu jsme se dlouze rozkojovaly (a pak nevěděly, kdy přestat) a jak dospívala, měla různé komplikované nemoci, vše komplikovanější o to, že je jediný introvert v rodině extrovertů.

Asi málokterá mamina ráda vzpomíná na krušné začátky, ale je to realita - celodenní program : krmení, přebalování, v noci nevyspání. Z nedostatku spánku skoro halucinace, to je úděl pravděpodobně všech. Daň za mateřství.

Hezky jsem si pocetla, cekala jsem nejaky cukrovy clanek a ona mila realita. I ja to tak mela s tim, ze jsem v sestinedeli kazdy vecer brecela nad sebou jak jsem neschopná

Rozumím, znám