Já, Doktorin - dopis číslo 45

Jako lékař bojujete dost často s pocitem viny. Přemýšlíte, jestli rozhodnutí, které jste udělali, nebylo chybné. Jestli v jeho důsledku nebyl někdo poškozen.  Ten pocit tíhy se dostaví okamžitě a mizí jen pozvolna. 

Myslím, že podobně se musí cítit člověk, který přežije autonehodu. Přehrává si pak donekonečna každou vteřinu, opakuje si sled událostí a představuje si, jaké by to bylo JINÉ, kdyby…

V posledním případě, který se u nás odehrál, se o pocitu viny mluvit nedá. Sama jsem byla překvapená a trochu vyděšená z toho, že jsem se nakonec s událostí vyrovnala. Nejspíš to bylo tím, že jsem věděla, že jsem pro záchranu udělala vše, co bylo v mých silách. Že šlo o tragédii, ve které jsme jako pediatři pouze odehráli naší roli, aniž bychom měli nějakou šanci osud zvrátit.  Příčina byla zřejmá i bez pitvy. Selhání krevního oběhu z důvodu vykrvácení protrženou pupečníkovou cévou.

Pořád se ale nedokážu srovnat s tím (a dospěju k tomu někdy vůbec?), že v mém zaměstnání vycházím těmhle kritickým situacím vstříc. Běžím na porodní sál, nebo do pohotovostní ambulance s jistotou, že pokud nezareaguji správně, může to skončit tragicky. A co hůř – dopadnout to tak může, i když provedu vše, jak mám. Právě kvůli tomu, že lidské tělo i průběhy nemocí si žijí svou vlastní variabilitou. Která se nedá předvídat. A se kterou pacienti nepočítají a nehodlají se s ní smířit. Hledají viníka. A tím je podle nich lékař.

Stíhat lékaře za profesní pochybení se v posledních letech stalo téměř módní záležitostí. Obzvláště oblíbenou kategorií jsou porodníci (tedy gynekologové, co se starají o ženu před porodem a během něj). Nedávno jsem viděla jeden český dokument, kde bylo shrnuto několik tragických případů z porodních sálů a ve všech byl lékař líčen jako zločinec. Nepoznal včas, reagoval málo, nebo moc, blbě se tvářil, nic neřekl, tlačil na břicho, nebo naopak téměř nevyšetřoval a já nevím, co ještě.

Byla tam i výpověď doktora, který se snažil vysvětlit, že DOSLOVA KAŽDÝ porod je raritní a nepředvídatelný. Jediné, co je možné dělat, je přizpůsobit se průběhu a snažit se ho zvrátit v dobrý konec.

Připomnělo mi to taky scénu ze sálu, kterou jsem zažila zhruba před měsícem. Gynekologové si mě nechali zavolat k nepostupujícímu porodu, abych se postarala o dítě, až se narodí. Předpokládalo se, že by nemuselo být díky protrahovanému průběhu v pořádku. Když jsem tam dorazila, instruovala zrovna jedna z porodních asistentek maminku opakovaně, jak má správně prodýchávat, druhá jí pomáhala koordinovat držení nohou a tlačení, dva gynekologové připravovali set na vytažení dítěte za hlavičku pomocí „podtlakového zvonu“ (tzv. vakuumextrakce). Matka tam jen vyčerpaně ležela a opakovala, že to nezvládne. Při kontrakcích místo tlačení křičela na všechny okolo, ať už to dítě z ní, proboha, vytáhnou. Jako by byla jejich chyba, že se jí to nedaří. Vůbec jsem pro ní v tu chvíli neměla pochopení. I když s ní právě cloumaly hormony, strach a bolest. Všichni okolo dělali, co mohli, jediný, který to vzdal, a kdo ohrožoval sebe a dítě, byla ona sama. Měla jsem chuť se na ní utrhnout, že jestli se jí nelíbí, jak se jí snažíme pomoct, můžeme klidně odejít. A taky, že jestli zvládá nadávat, pak má i dost sil na to pořádně zatlačit. Ve vlastním předinfarktovém stavu jsem hypnotizovala namodralou vyčuhující hlavičku a už v tu chvíli preventivně pociťovala nenávist rodičů vůči mé osobě, pokud se u dítěte rozvine poporodní postižení.

Přestávám mít chuť lidem pomáhat, jednoduše ze sobecké potřeby ochránit sama sebe. Děsí mě hrát tuhle ruskou ruletu a čekat na to, až se souhrou nešťastných událostí nebo i vlastních chyb dostanu před soud. A definitivně, v rámci uznání za vynaloženou snahu, pohřbím svou budoucnost.

Dělám pro pacienta pokaždé vše, co je v mých silách a jak nejlíp to umím. Nechci ale bojovat o něčí život s vědomím, že pokud se to nepodaří, bude mi to někdo vyčítat. Případně mě pohánět k soudu. Za to, že jsem se někomu pokoušela pomoct. Přijde mi to zvrácené.  Samozřejmě, že se nechci zříkat zodpovědnosti, tu má ve svém zaměstnání každý-jen mě zkrátka mrazí z představy, že se to může stát.

Stačí mi ta prožitá hrůza v práci.

Možná je to jen určitá fáze v profesní kariéře-ale mám čím dál tím silnější dojem, že jsem se minula povoláním…