Host do domu, dítě do ruky. A zkontrolovat, co si odnáší domů.

Tuhle jsem si zašla na návštěvu ke kamarádce.  Vzala jsem s sebou mé děti.  Kamarádka má taky děti. Přišla i má sestra. A její děti. Dost hukot, řeknu vám.

Ale mé děti vykazují v cizím prostředí docela prima vlastnost, a to zaujetí pro vlastní nerušenou hru. Doma tím netrpí, doma naopak důsledně ignorují veškeré mé snahy je nějak kolektivně zaujmout, či zábavnou formou edukovat.  Oni vlastně kašlou i na mé pracně vymyšlené, leč zcela obyčejné hry beze smyslu. Mají nutkavou potřebu vykonávat činnost přesně opačnou té, kterou jim přátelsky nabízím já. Když ukazuju, jak stavět kostky - oni je boří. Když velkoryse přistoupím ke hře na demolici - oni mě přeruší vrhem dalekým. Napadne mě házet s kostkami na cíl, třeba do bedny - oni bednu popadnou a utíkají s ní pryč. Řeknu vám, chvíli vás to baví, ale jako celodenní program nic moc. Kor denně.

U cizích ne. Na návštěvách mé děti mění své typické povahové rysy, v tichosti a klidu si prohlíží hračky (občas naprosto totožné s těmi, které máme doma) a soustředěně se samy baví. Já, zcela konsternovaná už z faktu, že sedím u stolu (jako dospělý člověk!) a míchám lžičkou horké kafe (bože, ano, to existuje!), je mlčky sleduju a přemýšlím, proč jsem kdy vůbec na té mé mateřské pobývala s dětmi doma, když jinde je tak krásně.

No, tak růžové to chození po návštěvách zas není, nebojte. Jednak - pět minut ticha nevěstívá zpravidla nic dobrého.

A potom - o balení a výletování už jsem kdysi psala. Můžete si to nakrásně naplánovat, třeba jako já, když jsem odjížděla s Jonášem do lázní. Svědomitě se zabalíte už večer, připravíte si pro jistotu seznam, usínáte s pocitem dokonalosti.  Ráno přebírají otěže děti, na to pamatujte.

Vykrámujou věci z tašek a roztahají je do všech koutů. Odmítají opustit nočník, tvrdí, že „ještě musí“ a přitom chtěj jen dokoukat pohádku v televizi. Prudí je obléct si to, co jste nachystala, a je veskrze jedno, co to je.  Když už svolí, a vy je do toho navlíknete, kydnou si na to snídani.

Ono snažit se někam dostat „na domluvený čas“ bez dětí, nebo s dětma, je dost podstatný rozdíl. V zimním období obzvlášť. Punčocháče, mikina, kombinéza, šála, čepice, boty. Sama v pantoflích poskakujete s dítětem v náručí sněhem k autu, přikurtujete ho do sedačky a - „mami, já chci čurat…“.

Taky je potřeba návštěvu vytitrovat na období, kdy nikdo ze zúčastněných nešíří bacily. Jako matka prvorodička úzkostlivě telefonujete předem a ujišťujete se o zdravotním stavu všech, se kterými přijdete do styku. Jako matka od vícero dětí se stáváte tou, která ležérně hlásí „u nás pohoda, všichni maj jen sopel…“.

Na té návštěvě, u toho kafe, jsme si povyměňovaly historky z našeho mateřského života, tedy z uplynulých let. Nevěřili byste, kolik toho mají matky společného. Těch vlastností, které se jinak u zdravých dospělých jedinců běžně nevyskytují.

Má sestra nám vyprávěla, jak před pár dny ztratila klíče. Jasně si prý vybavuje, že je zapomněla u tchýně, ta jí je hodila, zabalené v sáčku, z balkonu dolů, kde zapadly do kopky sněhu. Vyhrabala je, nesla si je domů, a tady prý její paměťová stopa končí. Netuší, jestli je použila, nebo jí otevřel bzučákem dveře manžel, ví jen to, že další den, při odchodu z domu,  klíče nikde. Procházela si v duchu všechny úkony, myšlenkové pochody, prohledala všechny kapsy, předsíň, dětský pokoj. Ten hlavně. Chápu. Když můj manžel nemohl najít klíče od auta, šla jsem téměř na jistotu do bedny s hračkama. Byly tam. Klíče v bedně, hračky v pračce. Nebo ponožky v hrnci, jako tuhle, když mi Jonáš asistoval při sundavání prádla ze sušáku.

S dětmi nacházíte věci na zcela nepochopitelných místech, avšak pokud jste sama matkou, zvláštní logikou prohledáváte tyto místa jako první.  Ovšem ne vždy.

Kamarádka nám chvíli po odchodu z návštěvy u ní psala, že postrádá malé plyšové mouchy. Prý jsou součástí nějaké společenské hry a docela by o ně ještě stála. Jestli bychom prošly kapsy v bundách.  Zodpovědně jsme zkontrolovaly i vlastní kabelky. Nic. Ale kamarádka se ozvala vzápětí. Mouchy nalezeny. Nastrkané v dírách pod kuchyňskou linkou. Kamarádka se omlouvala, prý se měla podívat rovnou, že jí to mělo být jasné. Matky rozumí.

A závěrem, vzpomínka na léto. To jsme byly takhle se sestrou na výletě v Praze, ona na rameni kabelu s notebookem.  Platíme u pokladny, ona hledá peněženku a z kabely vytáhne dálkový ovladač. Chvíli na něj kouká, a pak povídá: „ten hledám už dva měsíce…“ Poznamenala jsem, že k návštěvám si soukromý ovladač na televizi bere málokdo, ale kamarádka, ke které jedeme, to jistě ocení.

Ten ovladač mělo na svědomí jejich dítě, samozřejmě. Proto ho sestra podezřívala i tentokrát, s těma klíčema od domu. Hledala je ve všech možných skrýších tři dny. A pak dospěla k závěru, že je potřeba zapojit autopilota, který nad ní, vyčerpanou matkou, převzal kontrolu.  Šla tedy po těch třech dnech tam, kam denně nosívá věci v sáčku. Tedy do špajzu. Byly tam. Ty klíče.

Lepší, než je najít po pracím cyklu v myčce. Děti, no.