Byla doba, kdy jsem doslova neměla co do huby. Stála jsem před mekáčem na Holešovicích a nemohla si koupit k obědu hamburger, protože jsem na něj prostě neměla. A to jsem pracovala i soboty a neděle. Šla jsem tedy vedle do stánku a koupila si dvě housky. Teď bych sama nad sebou zaplakala. Tenkrát jsem zalezla do stánku s květinami, kde jsem pracovala a kde na mne čekala Sannynka. Zblajzla jsem dvě suché housky a nepřišlo mi to tak strašné. Byla jsem totiž zamilovaná.
Když je člověk zamilovaný, vidí vše v růžových barvách, i když to období nebylo vůbec růžové. Můj přítel v nemocnici s vážným problémem, já celé dny v práci, kde nebyly tržby, tudíž ani nijak velká výplata. Zaplatit nájem, složenky - no znáte to. Po práci rychle za ním do Motola a dovést mu alespoň čokoládu - kdo by šel do nemocnice s prázdnou. A tak se stalo, že jsem neměla ani na toho hambáče. Doma jsem si občas pobrečela, ale před ním jsem se usmívala, abych mu nepřidělávala starosti. Věřila jsem, že zítra, a pak zas zítra a ještě několikrát zítra - bude líp. V tu dobu jsem si přála jediné, aby se uzdravil! Nakonec se uzdravil a byla svatba - jako v pohádce. I když pak zas rozvod, ale to už je jiný příběh. Prostě život je takovej - jednou jsi nahoře a jednou zas dole. Někdy to špatné období trvá déle, ale vždycky se časem vyjasní. To si pamatujte! Jak se říká: ,,dokud nejde o život, jde o ..... ."
To jen na úvod, aby někdo neřekl: ,,to se jí to kecá z teplého hnízdečka, když má někoho, kdo ji živí." A on to stejně někdo řekne, protože když je někdo nešťastnej , tak kolem sebe většinou ,,kope."
Jako třeba Alfonsa (vymyšlené jméno, ale pravdivý příběh). Alfonsa se zamilovala, vdala, měla dítě, krásný velký byt a manžela, který ji zabezpečil. V té době jsme se stýkaly, zvala mě na návštěvy. Byla to trochu hysterka, stále měla s něčím a s někým problém, i když mohla mít krásný život. Místo toho, aby si to užívala, stále si jen stěžovala. Já měla malý a starý byt a otěhotnět se mi nedařilo. Alfonsa otěhotněla podruhé, ale pak zjistila, že ji manžel podvádí. Odchod, rozvod, sociální byt, práce příležitostně - nic jednoduchého. V té době jsem již žila v Itálii. Když jsem přijela do Prahy, tak jsme se viděly, ale ona byla čím dál víc odtažitější a říkávala:,,ty jsi si to uměla zařídit." Párkrát jsem jí z Itálie volala, ale stále jsem poslouchala:,,no jo, to se tak někdo uměl narodit." Ona má děti, má oba rodiče, ale nedokáže ocenit tohle bohatství. Tahle Alfonsa kolem sebe jen ,,kope." Člověk by měl být šťastný za to, co má. A ne nešťastný kvůli tomu, co nemá.
Vždycky jsem se neměla jako teď, ale vždycky jsem se snažila nepropadat depresím. Snažila jsem se ještě víc poté, co jsem začala pracovat v Boně, o.p.s. Když vidíte, co všechno deprese s člověkem udělá, dostanete z toho strach.
Jednou k nám do krámku Dvojí svět přišel Marek Vašut. I on měl období, kdy trpěl depresemi. Se zájmem si prohlížel výrobky z chráněných dílen, koupil si hrníček a vyprávěl mi, že kolikrát ráno nemohl ani vstát, že nebyl schopen dojít do koupelny a vyčistit si zuby. Prokecali jsme asi hodinku, pak mi vytiskl z počítače jeho fotku a napsal mi věnování. Jen škoda, že tenkrát v tiskárně došly barvy, takže je Marek modrej jak šmoula . Ale i tak je to fešák.
Proč vám to píšu? Protože si na jeho slova vždycky vzpomenu, když mám blbé období, když se mi nic nechce a ráno se přemlouvám, abych vstala. Deprese je svinstvo, sežere vás zevnitř, udělá z vás jiného člověka a jak vás čapne, těžko se jí uniká. I proto se musíme snažit být pozitivní, vidět to hezké.
Já vím, není to jednoduché v dnešní době, plné válek, terorismu, násilí a nemocí. Ale pozitivita prý přitahuje pozitivitu a já musím říct, že jsem to vyzkoušela a funguje to!
Někde jsem četla, že se nemáme trápit tím, co je od nás na míle daleko. Pomáhat - v rámci našich možností ano, ale ne trápit se. Skoro nikdo z nás obyčejných lidí nevyřeší války, nemoci, týrání zvířat. Podepisujeme petice, posíláme nějakou tu korunu, kupujeme si žluté kytičky. Ano, to děláme správně, ale netrapme se - ubližujeme jen sami sobě. Když člověk bude pomáhat a usmívat se na své okolí, to okolí bude šťastnější a bude dělat to stejné zase ve svém okolí. A řetězovou reakcí nás bude šťastnějších víc. Že je to blbost? Já tomu věřím. Důkazem mi je Maurizio a moji čtenáři.
Když jsme měli doma období hádek a ,,bojů," oba jsme se trápili, ani jeden nechodil domů rád a na své okolí jsme byli nepříjemní. Pak mi umřeli rodiče, Mauriziovi otec a jeho bratr dostal rakovinu.
Hrozné období, které nám změnilo pohled na život. Člověk si tak nějak uvědomil, jakýma kravinama se dosud zabýval. Moje žárlivost, jeho zbytečné výbuchy, hádky kvůli malichernostem. Začali jsme si vážit a užívat jeden druhého mnohem víc. Užívat si mnohem víc každého dne. Vždyť dneska tu jsme a zítra ..........kdo ví.
Maurizio se teď těší z práce domů, protože už ho nečeká natlemenej ksicht. Povídáme si, blbneme - užíváme si co nejlépe každou chvilku. Co nejlépe podle nás. Každý má své ,,nejlépe" jiné.
Moji čtenáři mi zase píší e-maily, zprávy a komentáře, jak se jim libí moje upřímnost, otevřenost a pozitivita. Jedna holčina mi dokonce napsala, že jsem v blogu ,,osobní" její vzor. Maurizio se tedy smál, prý chudák holka, ale mne to šíleně potěšilo. Jako mě strašně těší e-maily, ve kterých píšete, že si k mým blogům uděláte kafčo, že se u nich odreagujete, že vám ukápne slzička dojetím, že se na ně těšíte. Číst tyhle vaše řádky je stejné, jako když jsem rozbalovala v dětství dárky pod stromečkem. Ve snu by mě nenapadlo, že já - já nikdo, budu moci lidem rozdávat tolik hezkých pocitů.
Abychom mohli být šťastni, musíme milovat sebe a svoje tělo! To jsem taky někde vyčetla a vyzkoušela na sobě. Dlouhé roky jsem nesnášela mé zrzavé vlasy. Teď jsem za ně šťastná a cítím se v nich dobře (jak jsem psala v jiném blogu). Spousta lidí mi teď říká, že mi sluší víc, než ty blond. Pokud se budeme líbit sami sobě, budeme se líbit i jiným. Vadilo mi, že jsem tak bílá, že se nemůžu krásně opálit, že mám světlé řasy i obočí. Než mi jeden kamarád řekl, že nejsem bíla, ale alabastrová, že dřív byla bílá výsadou šlechty, že známé herečky se neopalují. Kecy? Ale já měla odpověď pro ženský v Kalábrii, které ač mě znají už léta ze stejné pláže, vždycky se některá zeptá:,,proč jsi tak bílá?" Jak málo stačí k tomu, aby se člověk díval na své tělo s láskou a ne s odporem. Vzala jsem to tedy z té lepší stránky. Alespoň nemám nohy jako Giuls, jedna moje krásná tmavovlasá známá. V restauraci na dámské toaletě mi jednou ukázala nohu, když jsem ji nevěřila, že je chlupatá jak opice. Byla! Já nejsem. Lidi mi půjčují slunečník, krémy, nechávají mi místo ve stínu. Stejně nesnáším pocení. Možná proto nedělám žádný sport (já vím, to je lenost, ale alespoň to mám na co svést). Jak mám na sobě zpocené věci, musím se hned svléknout, strašně mi to vadí. Takže jako sportovec bych musela být naturista, a to bych vám zas nepřála.
Musíme se prostě snažit, radovat se každý den z maličkostí, nacházet v našem životě to hezké.
Jak jsem psala v mém prvním blogu:,,Narození zrzka," já jsem nikdy nebyla moc nahoře, ale naštěstí ani moc dole. Je mi čtyřicet (no tak dobře, skoro dvaačtyřicet) let, děti nemám a ani žádnou kariéru jsem neudělala. Ale i tak jsem teď šťastná! A pokud přijde období, kdy nebudu, tak se budu sec sakra snažit, abych zase byla (jako po smrti Sannynky), protože být šťastný, je ta druhá nejdůležitější věc v životě. Ne-li první!
