Zkus to a uvidíš aneb Není cestovka jako cestovka

Neříkej že nemůžeš, když nechceš, protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší. Budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.

Tohle říkával pan Werich.

A já, když slyším větu:,,To nepůjde, já to neumím, vždyť jsem to v životě nedělal(a)," pokaždé říkám: ,,Zkus to a uvidíš, ale hlavně neříkej, že to neumíš, když jsi se o to ani nepokusil(a)." 

Co já neuměla věcí a najednou to šlo! 

Kdyby mi někdo řekl, že jednou budu asistovat na operačním sále, poklepala bych si na čelo. Ale osud mě zavál do Itálie, kde se mi splnil můj dětský sen - být ,,doktorkou" zvířat. Byla to ,,zkouška z dospělosti," když jsem prvně držela teplé vnitřnosti skoro studeného psa a neomdlela, a tak jsem mohla být veterinářskou instrumentářkou a asistentkou Maurizia.

Stačí si jen říct, že to chceš, že to dáš a pokud máš k tomu pár fajn lidí, kteří ti všechno ukážou a v klidu vysvětlí, tak to půjde!

No, někdy to vysvětlování v klidu neklapne. Třeba Maurizio občas házel kleštěma přes celej operační sál, ale zase se člověk víc naučí, protože je stále ve střehu. Naštěstí neházel skalpelem, to už bych dneska tenhle blog nepsala.

Od návratu do Prahy jsem měla na fajn kolegy a klidné vysvětlování štěstí. Pomáhala jsem kamarádům v tabáku, pracovně očistec, ale Jirka i Jitka byli moc fajn. V italském krámku byla můj anděl strážný Majka, úžasná a stále usměvavá holčina, která si věděla rady se vším. Ta mi vždycky ochotně poradila a vyřešila všechny zapeklité situace, na které byl i šéf krátkej. U kamarádky ve vinotéce, kde jsem občas zaskakovala, to bylo taky super. Samé dobré lidi jsem tam poznala a naučila se spoustu nového a zajímavého jak o víně, tak o lidech.

A teď, teď jsem od 1.4. nastoupila do cestovní agentury, kde je majitelkou paní nebo spíš holka jménem Michaela (mám na to jméno štěstí), narozená ve stejném roce (i ve stejném měsíci) jako já. Včera jsme se tu sešly dokonce tři z listopadu 1973, když si u nás kupovala zájezd jedna dáma, vlastně mladá kočka - stejně jako my dvě s Míšou. Hezky jsme si u toho vypisování cestovní smlouvy zavzpomínaly a u kafíčka pokecaly. Tohle mám ráda, tohle mě baví - kontakt s lidma a radost v těch jejich očích, když jim seženeme (přes rezervační systém agentur) i to, co chtěli, ale sami na netu nenašli. Už už se bála, že za týden do toho Egypta neodletí, že si neodpočine, protože prostě hledala (a hlavně čekala) moc dlouho. Ale Michaela (moje šéfová) má cestovní agenturu už od roku 1996, takže dokáže nemožné na počkání a zázraky do tří dnů.

Po návratu z Itálie mě vždycky lákala práce spojená s ní - s touto krásnou zemí. Chodila jsem na pohovory a podávala si inzeráty kde jen to šlo. Chtěla jsem pracovat s lidma, v cestovce a nejlépe s využitím italštiny. Jenže po různých pohovorech jsem zjistila, že cestovní kancelář dnes, už není jako ty z devadesátých let, že dnešní pracovníci cestovních kanceláří a agentur sedí u počítače a skoro všechny zájezdy se jedou on-line. Byla jsem z toho zklamaná. Já přece potřebuju kontakt z lidma, potřebuju se na ně usmát, nabídnout jim kávu, ukázat poslední lasty (zájezdy na poslední chvíli, které už na internetu ani nejsou, ale dají se vykomunikovat) a vidět tu jejich radost v očích, když to klapne. Spousta lidí mi říkalo, že to nepůjde, že dnes už osobně do agentur nikdo nechodí. Ale já jsem jim řekla, že to budu zkoušet a uvidím.

A nakonec jsem jednu takovou agenturu našla. Její paní majitelka je totiž multifunkční. Procestovala celou Evropu jako průvodce turistů a celý svět jako rozhodčí nejvyšší světové kvalifikace v badmintonu (byla dvakrát i na olympiádě). Navíc jsme nejen cestovní agentura, ale i výdejní místo balíčků, vstupenek (do divadel a na koncerty), máme doplňkový prodej všeho možného (můžete si u nás koupit i mojí knížku), takže mi sem chodí lidi každý den od rána do večera a to je fajn. Mám ráda kontakt s lidma a různorodost. Stereotyp a kancelářská práce mě ubíjí. 

Při zaškolování jsem řekla Míše, že se zeptám všech kamarádů, kdo pojede na dovolenou s cestovkou a pozvu je k nám. ,,Víš Kájo, ze zkušenosti vím, že právě ti kamarádi si u tebe zájezd nekoupí," posmutněla Michaela. ,,Proč by nekoupili, vždyť je to u nás bude stát úplně stejně jako v jakékoli cestovní kanceláři, ať si na netu nebo z katalogu vyberou co si vyberou, tak proč by nešli ke mně," rozčilovala jsem se. ,,Já bych teda ke kamarádce šla, kdybych věděla, že má cestovní agenturu a prodává úplně jakýkoli zájezd." Ale Michaela si stála za svým. ,,Sama uvidíš," usmála se.

Jenže já jsem se usmála taky, protože jak vy víte, jsem věčný optimista a věřím, že moji přátelé a kamarádi za mnou přijedou. A pokud nepřijedou kvůli mně, nalákám je na dárky k zájezdům, které jinde nedostanou (ať už je to dálniční známka, adventní výlet atd). A navíc jsem zjistila, ač jsem tuhle práci nikdy nedělala, že jsem v ní fakt šikovná ;)

Například minulý týden, když přišel pán s tím, že na největší internetové cestovní agentuře hledal zájezd - líbánky, ale ten jejich vysněný hotel na Kanárských ostrovech už v lastech není (potvrdila mu to po telefonu i agentura). Začala jsem hledat a obvolávat a ejhle, hotel tu byl! Nechci se chlubit, ale na to, že jsem byla první týden v téhle práci, tak to šlo ne? Už v pohádce Princezna ze mlejna říkal čertík: ,,Jsem malej, ale šikovnej." A tak je to i s cestovní agenturou - může být malá, ale šikovnější než ta velká. A o to se budu snažit!

Nebojím se toho, i když jsem to nikdy předtím nedělala (stejně jako psychoterapeutku, asistentku na veterině nebo taxikářku v Itálii). Pokud totiž máme chuť a náboj, tak s pomocí fajn lidí se zvládne vždycky všechno.

A na závěr můj oblíbený citát od Richarda Bransona: ,,Když ti někdo nabídne úžasnou příležitost a ty nevíš, jestli ji zvládneš, tak řekni ano! Jak ji zvládnout se naučíš později."