Už se to tu zase klepe. Sedím u stolu a cítím otřes. Kouknu rychle na aplikaci v mobilu, kde že to bylo. Mám se bát? Pokud je to Gubbio, které se otřásá už skoro rok a otřes nad dva stupně je občas cítit i u nás, budu docela klidná, protože je,,daleko." Není to Gubbio - je to Assisi?! Tak teď se klepu i já!
Vím, že Itálie je seismicky velmi aktivní. V pásmu Apenin jsou denně stovky malých otřesů. Pokud je to pod dva stupně, není nic cítit. Mezi dvěma a třemi stupni Richterovy stupnice už většinou otřes pocítíme. Záleží na vzdálenosti a délce chvění. Když jsem se před deseti lety přestěhovala z Prahy do malého městečka Massa Martana, ve střední Itálii, celé centrum Massa Martany bylo v rekonstrukci. Můj ex přítel Francesco mi vysvětlil, že rekonstrukce probíhá od zemětřesení, které bylo v roce 1997. ,,Cože? Skoro deset let?" Nebyla jsem překvapená ze zemětřesení, ale z dlouhé rekonstrukce. ,,Popraskalo celé město, 70% domů bylo neobytných , dělala se nová kanalizace, elektřina, plyn a čekalo se na peníze od státu. Nebyla to jenom Massa Martana, komu stát přiděloval fondy na rekonstrukci. Ten rok bylo zemětřesení i v jiných částech Umbrie. V Assisi spadla část stropu v horní části baziliky svatého Františka. Bohužel tam zemřeli čtyři lidé. Pak následovalo zemětřesení i v Marche." Vysvětluje dál Francesco, mezi tím, co jsme se procházeli centrem. Přecházela jsem po dřevěných lávkách, nakukovala do zrekonstruovaných domů bez oken a nechápala, kam šli všichni z těch bytů na deset let bydlet. ,,První dny se spalo v autech, v bytě nechtěl spát ani ten, kdo se tam mohl vrátit. Potom armáda dovezla plechové kontejnery, které jsou dělané k těmto účelům. Ti co neměli příbuzné, u kterých by mohli bydlet, bydleli pár let v kontejneru. Uvnitř je to zařízené podobně jako v karavanu. Nakonec si někdo postavil baráček mimo centrum a někdo šel do pronájmu." Francesco má trpělivost na rozdávání, takže jsem se ptala do nekonečna. Některé domy ještě čekaly na opravu a vypadaly jako těsně po válce. Ale ani tento pohled mi nenahnal strach ze zemětřesení. Dokud to člověk nepocítí na vlastní kůži, nemá představu.
Žila jsem v Massa Martaně klidně již pár let, občas nějaké malé zemětřesení bylo, ale mě to připadalo, jako když ve Vršovicích pod barákem projel náklaďák. Taky se mi zachvěly okenní tabulky, trochu to zadunělo a byl klid. ,,Já bych někdy to zemětřesení chtěla zažít," říkala jsem Francescovi, a ten jen kroutil hlavou. Byl slušný, nemluvil sprostě, takže mi neřekl, že jsem kráva. ,,Vy v Čechách nemáte otřesy? Tak to buď ráda, protože jak to jednou ucítíš, už se toho strachu nezbavíš."Francesco mluvil o zemětřesení klidně, ale jeho hlas byl jiný než normálně. Jakoby se tím vyprávěním vrátil do té doby. Do té chvilky, kdy dlouhý dunivý zvuk zastavil všechny jako v pohádce o Šípkové Růžence, a pak ze začala klepat celá zem. Na těch padesát vteřin hrůzy, které se zdály nekonečné, na ty prý nikdy nezapomene! Já si matně vzpomněla, že jako malá jsem seděla v pokojíčku v mém zeleném křesílku, a to se se mnou trochu pohlo. Běžela jsem do obýváku zeptat se táty, co to mohlo být a on mi odpověděl, že zemětřesení a ležel klidně dál na gauči. 6.dubna 2009 jsem to však silně zažila na vlastní kůži. Ve městě Aquila v Abruzzu byl otřes o síle 6,3 stupně Richterovy stupnice. Bylo půl čtvrté ráno. Chtěla jsem zrovna psát sms Mauriziovi, ale nestihla jsem napsat ani písmenko. Sms odešla sama od sebe, prázdná, přesně ve 3:32 a já seděla na posteli, která vibrovala a koukala jsem s vyvalenýma očima na šestidvéřovou skříň, co se klepala jako sulc. Francesco vyskočil z postele a běžel k televizi, aby věděl, kde to bylo, kolik to bylo a jestli máme čekat další otřes. Už se vyznal, věděl co dělat. Na nočním kanále běžela v červené liště zpráva, která nás o všem informovala. ,,Tak to bylo v Aquile, to je vzdušnou čarou cirka sto kilometrů, to můžeme být klidní a šel spát. Já šla taky do postele a klidně jsem usnula. Ráno u snídaně zapnu televizi - do večera jsem se od ní už neotrhla. Nevěřila jsem vlastním očím. Domy a kostely staré stovky let se sesunuly k zemi jako hrad z písku. Vysokoškolská kolej zavalila studenty. Všechno se tam sesypalo, jako domečky z karet. Pod sutinami zahynuli také dva studenti z České republiky. Jeli do Itálie za odměnu na studijní pobyt! Najednou jsem se začala bát. Koukala jsem na ty záběry s otevřenou pusou a zdálo se mi, že je to ve vedlejším městě. Když vidíte v televizi záběry z Japonska, je to jiné - je to daleko. Tady to bylo kousek vedle nás, zem se chvěla i pod námi. Po tomto silném nočním otřesu následovaly další. Slabší, ale i tak byly dost cítit i u nás. Bylo jich i několik denně. Jeden den stojím v kuchyni a telefonuji s Pavlínou, s kamarádkou z Prahy. Arny - moje korela vylétne z klece (měla permanentně otevřená dvířka, takže vylétla a vrátila se jak se jí chtělo). Neposadí se však na závěsný květináč, ale lítá jako splašená. Najednou se ty závěsné květináče začnou houpat a se mnou se houpe celá kuchyň. Křičím na Sanny, aby běžela se mnou ven. Utíkám po schodech, které mi ,,ujíždí" pod nohama a mne připadá, jako bych šlapala do prázdna. Vyběhnu ven, Sanny za mnou, Pavlína na telefonu. ,,Co se to tam prosím tě děje," ptá se vyděšeně Pája. ,,Já na to tady kašlu a jedu do Prahy," odpovídám rozklepaným hlasem. Tenhle ,,druhý" druh je ještě horší. Zem se vám propadá pod nohama a našlapujete do prázdna! Ulice je plná lidí, všichni vyběhli a každý se bojí vrátit dovnitř. Ještě pár týdnů se Massa Martana klepala společně s Aquilou. Spala jsem na gauči, protože byl blíž k východu. I ten se několikrát v noci pohnul a my se vždy sešli se sousedy pod barákem. Všichni byli oblečeni a měli tašku. V období citelných zemětřesení nikdo nespí v pyžamu a všichni mají tašku připravenou u dveří. Každý dostal letáček s návodem, jak se v takové situaci chovat. V takových chvílích se nesmí nic podcenit, vysvětloval mi starosta. My naštěstí odjeli do Prahy na dovolenou a po návratu už se zem utišila.
Teď bydlím již pět let v Assisi. Za tu dobu bylo občas nějaké slabé zemětřesení, ale většinou daleko. Už asi rok se slabě chvěje Gubbio. Je od nás cca.padesát kilometrů. Poslední měsíc je to i Perugia, která je jen dvacet kilometrů od Assisi. A teď i Assisi?!? Jsem ráda, že na vánoční svátky jedu ke tchyni do Kalábrie. I když v Itálii nikdo nikdy neví.......................!
Včera jsem začala psát tento blog. Než jsem ho stihla publikovat, zachvěla se zem u Florencie. V jednu v noci se v televizi v červené liště objevila zpráva: zóna Chianti - otřes 3,5 st. Richterovy stupnice. Zamrazilo mě. Hned ráno jsem koukla na aplikaci v mobilním telefonu. Od rána bylo kolem šedesáti otřesů. Jeden i přes čtyři stupně. Naštěstí se nic nestalo. Doufejme, že nebude následovat silnější otřes! Tenkrát v Massa Martaně ,,stačil" otřes 4,5 stupně na to, aby se pak deset let rekonstruovala. Je pravda, že trval neuvěřitelně dlouhých padesát vteřin a byl to otřes smíšený. To je podstatně horší. Ve Florencii a okolí jsou dnes zavřené školy, lidé z kanceláří utekli na silnici, strach byl veliký, ale škody naštěstí žádné! Popřejme jim tedy, aby se zem utišila a oni si mohli užít šťastné a klidné svátky vánoční!
