Letos byl pro mne 17. listopad jiný, protože události, které tomuto významnému dni předcházely, zatřásly i se mnou. Tento rok jsem se poprvé po třiceti letech začala bát o tu naši - před devětadvaceti lety vymodlenou demokracii!
Ať mír dál zůstává s touto krajinou … zní mi v hlavě od té chvíle, kdy jsem viděla v televizi přímý přenos Babiše s tím jeho: ,,Nikdy neodstoupím, nikdy! Nech si to všichni zapamatují."
Koukala jsem na něj stejně znechuceně, jako koukám na Zemana po těch jeho výrocích o tom, že ,,s Babišem na věčné časy." Začínám se opravdu bát o tu naši demokracii. Zdá se mi, že slovo lidu ztrácí svoji váhu. Vždyť podle našeho prezidenta jsou tisíce lidí v ulicích vyjadřující svůj názor jen ... ,,pár řvounů."
Ač jsem byla po nemoci a ještě na antibiotikách, nemohla jsem včera nepodpořit těch ,,pár řvounů" na Staroměstském náměstí. Dav lidí přicházejících směrem od Karlova mostu zaplnil celý Staromák, z postranních ulic přicházeli další a další lidé (důchodci, rodiny s malými dětmi, známé herečky i my - já s Michaelem), spousta těch, co nestihli nebo nemohli jít s průvodem už od Pražského hradu. Najednou bylo náměstí plné a tisíce lidí zvedalo nad hlavu svůj požadavek.
Připomnělo mi to dny, kdy jsme po sedmnáctém listopadu roku 1989 chodívali na Václavské náměstí zvonit klíčema, kdy jsme den co den mrzli a doufali … až jsme se dočkali.
Ze Staroměstského náměstí jsme došli na Národní třídu zapálit svíčku a zavzpomínat si na ten den, kdy se náš život obrátil k lepšímu. Připadá mi to nedávno, mám to všechno ještě v paměti a ono už je to skoro třicet let!
Možná si spousta lidí řekne, proč píšu s takovou láskou vzpomínky na dětství, když jsem prožila dětství v socialismu. Právě proto, že to bylo jen dětství. V té době jsem měla milující rodiče, díky kterým mi nic nechybělo, ale jsem ráda, že dospívání a dospělost už jsem mohla prožít v demokracii. Neumím si představit, že bych nemohla říct svůj názor, že bych si musela dávat pozor na každé slovo. Zrovna já, která jsem - co na srdci, to na jazyku.
Když mi dali u Národního divadla ke svíčce i trikolóru, stoupla jsem si před srdce našeho - pro mne nejlepšího pana prezidenta Václava Havla a cítila jsem hrdost i smutek zároveň. Včerejšek byl fajn, ale co bude zítra?
