Je to pár dnů, co jsem si libovala, jak se máme oproti loňskému a předloňskému jaru dobře, jak se vrací vše do starých dobrých kolejí. A teď je všechno jinak. Jenže tady už nemůžu napsat, že člověk míní a život mění, protože ...
....tady lidstvo míní a jeden ...... mění. Všichni víme, co jsou ty tečky, jen (to)mu každý říkáme jinak.
Jaro 2020 bylo ve strachu z něčeho nebezpečného, nového, neznámého. Člověk se bál sáhnout na kliku u dveří, stále si dezinfikoval ruce, roušky nosil i na procházce městem. Pěkně nás ten Covid vystrašil.
Jaro 2021 bylo sice v menším strachu, už to pro nás nebyla velká neznámá, ale zákazy, izolace měst a zavírání všeho, to způsobilo mnohým velký strach z ekonomických krachů.
Letošní jaro přicházelo v míru, mutace Omikron nás uklidnila, začali jsme brát Covid jako součást života, jako nemoc, která nás sice potrápí, ale snad už (v lehčích variantách) nezabije. Těšili jsme se na slunečné dny, na jaro, na normální Velikonoce, na obyčejný, ale nádherný život. Dnes už totiž v tom obyčejném vidí mnoho z nás to nádherné, umíme si mnohem víc vážit - Covid nás vycvičil.
Jenže 24.2. se nám rozplynuly všechny představy o šťastném jaru a nastoupil strach z něčeho známého, z něčeho strašného a úplně zbytečného, co každý z nás zná z filmů, z dokumentárních pořadů, z novin a z knih, ale co si nikdo v naší republice (a nejen) neuměl v jednadvacátém století představit.
Přiznávám, že mi tečou slzy, při psaní tohoto článku, protože obyčejní lidé na Ukrajině zažívají to, čeho se bojí každý z nás. Přicházejí o své muže, domovy, o svou zem, kterou si pracně dlouhá léta budují. Pracovala jsem s Nadiou, která měla každodenně dvě zaměstnání a bydlela na ubytovně, jen aby mohla posílat peníze na Ukrajinu, kde zůstali její děti školou povinné s babičkou a dědou. Jak to muselo být pro mámu dvou dětí těžké, odjet tak daleko, vidět děti dvakrát ročně a jen si s nimi telefonovat. Ale na Ukrajině práce nebyla a pokud ano, tak strašně špatně placená. Po letech přijela její dcera do Prahy a syn se oženil v Polsku, kde pracoval, ale Nadia se vždycky chtěla na Ukrajinu do svého rodného domu vrátit. ,,Vždyť je to můj domov," říkala. Já jí naprosto chápu, kořeny jsou kořeny a i mne to po letech táhlo z Itálie domů. Je to šest let, co jsem zpět v Praze a už bych se nikdy nikam nechtěla stěhovat. I když bylo v Itálii krásně, doma je doma!
Nebo mladí kluci zedníci, kteří tady chodí do školy, mluví plynně několika jazyky a přitom pracují brigádně u velkých stavebních firem. Taky už jsem jich při pracích na našem domě dost poznala. A představa, že tenhle mladej milej klučina narukuje a riskuje život jen proto, že si jeden starej ..... (nemůžu být sprostá) schovanej někde v luxusním úkrytu, léčí svoje mindráky!!! Je to šílený, nikdy by mě po ex Jugoslávii nenapadlo, že může být ještě někdy v Evropě válka. Jenže tehdy mi bylo dvacet let, internet jsme neznali, neuvědomovali jsme si ty hrůzy, co se tam dějí. Až pak, po letech, jsem v Itálii, ve městečku Massa Martana, poznala jednu paní, která tam ty hrůzy zažila a vyprávěla mi o nich. Byla tenkrát schovaná v krytu, ze kterého jí pomohl italský novinář a vzal si ji za manželku.
Jenže dnes mi je skoro padesát let a denně vidím kousek od našich hranic (na internetu) to, čeho se bojím od dětství.
Jako malá, měla jsem z války panickou hrůzu, ale maminka mě uklidňovala, že válka už nikdy nebude. I tak jsem si na základní škole měřila čas, za který uběhnu z našeho Raudnitzova domu do protiatomového krytu ZŠ Pod Žvahovem.
Kryt v naší škole si pamatuji dobře, protože jsem si v něm při školních cvičeních obrany hledala nejbezpečnější místo pro mne, ale i pro mámu, tátu, ségru a babičku. Naše škola měla velký a hluboko ukrytý protiatomový kryt. Od vchodu do školy se šlo po jednom schodišti k šatnám a potom po dvojitém schodišti ještě níž. Prošlo se dlouhou, svažující se chodbou, která vedla k velkým plechovým dveřím, za nimiž se rozprostíral komplex místností plných židlí, stolů, postelí a hlavně plynových masek. Když jsme měli školní cvičení CO (civilní obrany), zazněla z rozhlasu siréna, my se seřadili do dvoustupů a pěkně spořádaně jsme šli s paní učitelkou do krytu, kde každý z nás dostal jednu masku, kterou vyzkoušel, vyčistil, nasadil a v ní pak musel vylézt po železném žebříku komínem na školní dvůr. Kryt byl nejen pod budovou školy, ale také pod školním dvorem. Pamatujete, jak jsme byli ukáznění? Většina z vás si to bude dobře pamatovat, ale třeba mé články čtou i mladší ročníky a ti už budou znát protiatomové kryty a plynové masky jenom z vyprávění a z muzea. Obléknout pláštěnku, igelitové pytlíky na nohy i na ruce, zajistit gumičkou a vše dělat s tou gumovou maskou na obličeji - nenáviděla jsem to. Při dnešních zbraních už by nám tohle stejně nepomohlo a ty protiatomové zastaralé kryty z padesátých let?
A přitom je takových krytů v Praze skoro tisícovka. Můj táta, když odešel z FS Barrandov, začal pracovat jako údržbář některých z těchto objektů. Často jsem si pak na tátu vzpomněla, když jsem chodila do práce přes Parukářku, pod kterou se nachází největší protiatomový kryt v Praze - kryt Bezovka. A právě tam je z části muzeum, do kterého jsem viděla chodit cizince s průvodcem. Snad i v příštích letech budou dolů chodit lidi jen jako do muzea. Denně se teď za to modlím.
Člověk se snaží žít normálně a myslet pozitivně, ale copak to jde, když za humny zuří válka? Ráno, jen se probudím, hned si jdu přečíst zprávy. A i když se snažím přes den myslet na běžné věci, stále je tady ten závan strachu, smutku, obav, naštvanosti a bezmoci. Prodírám se různým zpravodajstvím a večer se modlím ke kříži kostela na Čechově náměstí, na který koukám z okna. V noci už nespím tak klidně jako dřív, ta hrůza ve snu je tak živá. Asi to ve mne zůstalo od dětství, ten strach z války.
A co zůstane v těch dětech na Ukrajině, když tu válku prožívají? Jedna paní z Ukrajiny v restauraci (kde pracuje) vyprávěla, jak její kamarádky jely na Ukrajinu pro své děti, jak to bylo složité, čtyřleté dítě jí museli házet z druhého patra, naštěstí už jsou tady i s dětma. Nedá se nebrečet u těch příběhů, když náctiletá dívka běhá s maminkou každé dvě hodiny při siréně do sklepa a zvrací, protože to prostě psychicky nezvládá. Čeští psychologové mají po kovidové době plno - tolik dětí a mládeže snad k psychologům nikdy nechodilo. A to způsobil ,,jen" Covid. Co teprve válka?
Koukám na koncert pro Ukrajinu a jsem hrdá na to, kolik peněz už jsme na pomoc Ukrajině poslali. Posílají všichni, chudí i bohatí, každý podle svých možností. U Michaela v práci firma poslané peníze zdvojnásobuje, ČSOB dělá to stejné, rodiny si berou k sobě maminky s dětma z Ukrajiny, pořádají se snad největší sbírky všeho, co já ve svém životě pamatuju. Najednou mi připadá, že svět táhne za jeden provaz a na druhé straně je jen on - Kazisvět. Ten, kterého každý nenávidí, protože ničí všechno krásné, lidi i zem.
Je ve mně zloba, ale i mír, v který doufám, je ve mně smutek, ale i radost z toho co vidím, je ve mně velký strach, ale i obrovská víra, se kterou teď prosím, jako jsem snad nikdy neprosila!
Nevím, jak vyzní tenhle článek, je ve mně příliš emocí. Ale potřebovala jsem říct všem lidem v mém okolí a mým čtenářům, jak jsem strašně hrdá na to, že jsem Češka! Nikdo teď nekouká na korunu, jak se o nás občas říká. Každý se rád uskromní, aby mohl pomoci.
Jsme tak malá zem, ale dokážeme zázraky, když někdo potřebuje, když chcem.
Ať mír dál zůstává s touto krajinou a ať nastane celou Ukrajinou.
