S chutí jsem si v autě otevřela víčko od Jovo koktejlu - tvrdé brčko na dírku nebylo po ruce jako v dětství. V druhé ruce jsem svírala rohlík a sliny se mi sbíhaly nad tou dobrotou socialismu.
Jenže někde se stala chyba a ten koktejl jsem si musela do pusy naklepat.
Berte nadpis tohoto článku s humorem a nadsázkou, napadl mě totiž při pohledu do kelímku, kde byla zvláštní řůžová hmota namísto mého oblíbeného jogurtového mléka. Hlavou mi proběhla scénka z filmu Pelíšky - u toho Jova prostě někde nynější výrobci udělali chybu!
Což to nejde jako tenkrát? To jim ty receptůry ukradli, zazdili nebo je tak nákladné vyrobit mléčný výrobek co se prodával léta letoucí a stál kačku pade?
Dnes stojí něco kolem sedmi korun, ale dala bych za něj klidně jednou tolik, kdyby byl dobrej jako v dobách, kdy měl každý ve špajzu tvrdá úzká brčka, v lednici Jova, jogurty i mléko ve skle a v košíčku ve špajzce čerstvé křupavé rohlíky nebo makovky. Rohlík tehdy drobil a dal se i loupat dokola. Né jako dneska, že je to guma už v obchodě natož druhý den doma. Loupák se taky dá jíst jen čersvě koupený a většina pečiva je ze zmražených polotovarů. Tfuj tajbl.
No nic, ten ,,koktejl" jsem do sebe naklepala, zbytek vytřela rohlíkem a těšila se na ostatní retro dobroty, které jsem nakoupila cestou na chalupu v jednom nejmenovaném obchodě.
Studentská pečeť, kávové sušenky, mléko ve skle a jiné retro lahůdky zahučely do mého košíku a já tam zahučela u kasy za litr.
,,Tak nevadí," pousmála jsem se nad prázdnou peněženkou. Miluju nostalgii, vzpomínky na dětství a každá sranda něco stojí, pomyslela jsem si u bankomatu, když jsem vybrala další peníze.
Na zahradě jsem otevřela druhé Jovo s nadějí, že to první se jim jen nepovedlo. Ani kočka Ťapka ho nechtěla a to naše italské kočky i Sannynka kelímky od jogurtů vylízaly až na dno. Tehdy jsem nevěřícně koukala jak to dělají, asi měly jazyk jako Saxana ruku. Ale Ťapina očuchala kelímek, podívala se na mne trochu nasraně a odešla na lov myší. Proč já jen těch Jov kupovala tolik!
Kávěnku ani kůň nežral, těch jsem ovšem karton nekoupila. Studentská pečeť se mi lepila na patro a gumové kousky, které jsem v téhle čokoládě vždycky nejvíc milovala, ty bych mohla hledat mikroskopem. Naštěstí tu druhou zblajznul Michal po večeři sám jak malinu, což on umí. Zvládne během chvilky i velkou Milku nebo litrovou zmrzlinu a je furt hubenej - to je nespravedlivé.
Ještě jsem zvědavá na to plnotučné mléko ve skle, to jsme nějak nestačili otevřít, tak nám zůstalo na chalupě na příště. Dám si k němu chleba s máslem a posypu ho Grankem. Ale už jsem k těm retro výrobkům nějaká skeptická, protože krom sušenky Mila, která mi připadá stále stejná, není nic co by se dalo jíst, natož aby si člověk pochutnal :(
Takovou radost jsem měla, když jsem na letáčku zahlédla už druhý obchod, který pořádá nostalgické týdny, věřila jsem, že ty výrobky budou alespoň trochu podobné těm před třiceti lety. Ale kdeže, prostě ti výrobci ty staré receptury asi sežrali s posledním dobrým kouskem :-D
PS: Jelikož vím, že je mezi mými čtenáři spousta příznivců i milovníků vzpomínek a nostalgie jako jsem já, musela jsem vám to napsat a varovat vás před zklamáním. Klidně si to kupte, ale můžete se pak s tím leda vyfotit (stejně jako já). Udělejte si raději krupicovou kaši, na tu nám naštěstí recept přenechaly naše zlatý mámy a zavzpomínejte si nad fotkama z dětství. Tuhle mi poslala spolužačka, schválně jestli mě tam najdete ;)
