Od jisté doby, nevím přesně od kdy, ale pár let už tomu bude, pociťuji každodenní vděčnost za to, že jsem. A všem které mám ráda přeji jediné - zdravý život.
Když člověk je a je zdravý, tak má vždycky šanci na to být šťastný. I když se mu může v určitých etapách života zdát, že šťastný už nikdy nebude.
Strašně důležitá je ovšem vděčnost, ta jde ruku v ruce se štěstím.
Pokud je člověk skutečně vděčný za to že žije, za to co má (přátele, rodinu, střechu nad hlavou) a za to jak mu je (zdraví fyzické i psychické), tak je šťastný. Nemusí bydlet v luxusní vile, jíst lanýže a chodit ve značkovém oblečení, v tom štěstí není. Pokud cítí vděčnost, která mu jde až do ,,morku kostí," tak to je to pravé štěstí.
A když je člověk šťastný, tak je ještě vděčnější. A čím je vděčnější, tím je šťastnější - jde to stále dokola. Síla vděčnosti je opravdu velká. Důležité je nastoupit na tenhle kolotoč a nechat se vézt. Je tolik věcí a vjemů, za které můžeme být vděčni. Stačí jen začít. Jak jednou začneme, bude se náš vděk nabalovat a s ním i pocit štěstí.
A jestli nevíte kde s vděkem začít, nahmatejte si puls - to je to nejcennější za co by měl být člověk vděčný!
Až v sobě ucítíte ten pocit - tu vděčnost, tu velkou radost z toho že jste (že můžete žít), pak se začne nabalovat vděk za další věci. Zdraví naše, dětí a rodičů, fajn partner, dobrá práce, přátelé.
Když ucítíme vděk za tyhle důležitosti života, začneme být vděčni za materiální věci, jako je třeba myčka, pračka, auto, počítač - věci co nám šetří čas i námahu. Často myslím na to, že takové pomocníky moji prarodiče (něco ani rodiče) neměli a jsem moc vděčná, že já je můžu mít. O kolik víc se v životě naši předci museli nadřít.
Pak přijde na řadu vděk za věci, které bereme jako samozřejmost. Třeba minulý týden, když byla ta vedra. Přišla jsem z práce domů a pustila si vodu z kohoutku. V tu chvíli jsem cítila takovou sílu vděku za tu pitnou vodu, že mě až přejel mráz po zádech. Dala jsem si sprchu a lehla si na paměťovou matraci, která mi pomáhá při bolestech zad. I za tu jsem opravdu vděčná tomu, kdo ji vymyslel. Nebo v zimě, když přijdu z mrazivého dne do mého bytu, otočím kolečkem a užívám si teplo ze sálajících plynových kamen. Ani tohle není samozřejmost. Letos možná tento vděk ucítí víc lidí.
Jednou v létě, v rozpálené Itálii, vypli nám na půl dne elektrický proud. Nejprve nám chyběla klimatizace a ventilátory (v přehřátých domech se nedá dýchat), pak jsme se báli o všechny zásoby v lednici (a že jich Italové mají, hlavně zmrzliny) a v deset večer jsme se sešli všichni (celá ulice) na balkónech při svíčkách. Nikdy na ten zvláštní večer, na tu jemně osvícenou ulici a na to švitoření z balkónů nezapomenu. Na jednu stranu to bylo krásné, na druhou jsme byli všichni šťastni, když nám po půlnoci zase proudil elektrický proud do domácností. Tehdy jsme velký vděk za ,,běžnou věc" cítili všichni.
Já jsem vděčná moc, čím dál víc a nejsou to jen řeči. Michael mi často říká, že mi závidí tu moji vděčnost za každou maličkost, tu radost z běžných věcí, to štěstí ve mně s tímto spojené. Ať mě probudí sluníčko nebo déšť, každé ráno vstávám s díkem za to, že jsem. Vím, že mnoho z mých blízkých a známých (různého věku) takové štěstí nemělo. Dnes tu jsem a zítra? Stačí pár vteřin v běžném životě a váš život může skončit (jdete z práce a na parkovišti do vás vjede auto, ve kterém dostal pán infarkt). Nikdo neví, co mu osud chystá. A tak si ten ,,dnešek" chci pořádně vychutnat (každý dnešek). Užiju si snídani (miluju vůni kávy), cestou do práce se kochám (ať už pohledem na Prahu nebo přírodou), v práci je mi dobře skoro vždy (jak by taky ne, vždyť jsem cesťák s čokoládou), večer se těším na relax (jakýkoli) a potom na ,,nabíječku," jak říká Michael. Když totiž unavený člověk zalehne a vypne myšlení, tak se krásně ve spánku dobije na další den, což je strašně důležité. Miluju tuhle nabíječku a každý den se do ní těším.
Jsem prostě vděčná za všechno co mám kolem sebe. Od rána až do noci. Víc tedy za to pozitivní, ale poslední dobou i za to nepříjemné. Za to, co nás dělá silnější a lepší. Například, když se něco pokazí či nevyjde jak jsem chtěla, řeknu si: ,,Tak nevadí. Jsou horší věci." Nebo negativní lidi, kteří nám ,,nastavují zrcadlo." Dřív jsem se jim vyhýbala, teď už se s nimi klidně bavím. Každý člověk je jiný, ať si žije jak chce, jak mu to vyhovuje, pokud mi neškodí. Ale vždy, když se rozčilují nad hloupostmi nebo někoho pomlouvají, řeknu si, že taková být rozhodně nechci. A pak, když mám tendenci někoho pomlouvat já, vzpomenu si na ty negativní lidi a v duchu si vynadám: ,,Fuj ty jsi hnusná, dej si facku." Ovšem nepleťme si pomlouvání a konstatování. Konstatovat se může :)
Říká se, že každý má v sobě dva vlky, kteří se mezi sebou perou a vyhrává ten kterého krmíš! Já už se několik let snažím přikrmovat jen toho hodného a pozitivního, ale i negativní se stále ozývá a bojuje.
Potom jsou tu ti co nám sedí, s kterými se cítíme jako ryba ve vodě - ,,stejná krevní skupina."
Spoustu takových lidí jsem potkala v Itálii. Možná jsem opravdu napůl Italka, jak už mi pár známých řeklo. Ta jejich nátura - energická a přitom pohodová, ta jejich láska k dobrému jídlu i pití, ta jejich: ,,La dolce vita" (sladké žití), to všechno mi náramně vyhovuje.
I když jsem už šest let zpátky v Praze, stále mám v Itálii spoustu přátel. S některými si volám, některé vídám každoročně v Assisi, když přijedu do mého druhého domova. To je pak velká hromadná festa (slavnost) s aperitivem, večeří a dlouhou nocí v baru u našeho kamaráda Marca. Simona, Desy, Anna Maria, Marketa, Eli, Sara, Ireneo, Maurizio, Luca, Massimo, Corrado, Danillo - za všechny tyhle kamarády jsem taky vděčná. Jsou tu kdykoli potřebuji.
Ale nejen Italové jsou mi stále nablízku, i když jsem tisíc kilometrů daleko. Holky z ex Československa žijící v Itálii také povzbudí a poradí, když je třeba. Už spousty let jsem ve skupině Italky z ČR a SR i ve skupině Češky a Slovenky v Itálii. Když nějaká Češka nebo Slovenka žije v Itálii a vstoupí do této skupiny, může v ní zůstat napořád. I když se vrátí zpět do rodné země nebo se přestěhuje do jiné, třeba na Floridu. Jak řekla Marta Kučíková:,,Italky, ať jsou kdekoliv, drží pospolu." A toho si moc vážím. Spousta holek ze skupin čte už řadu let mé vzpomínkové blogy na iDNES, hodně z nich si koupilo v roce 2016 moji knihu. Vrací je to domů, do dětství v Československu, po kterém se jim také občas zasteskne. A i když do skupin moc nechodím, protože oproti Itálii tady v Praze trochu nestíhám, podpoříme se, když je potřeba. Stačí aby nás Helča (adminka) označila v postu. Bohužel i v těchto skupinách byly holky, skvělý - zlatý holky, které měly v osudu psáno, být mezi námi jen krátký čas. Snad i proto je v těchto skupinách tolik pozitivních duší, které si váží života a jsou vděčny za každý den, ať je horko nebo zima (vidím to v jejich příspěvcích i na fotografiích) a to je moc dobře!
Už asi fakt stárnu, ale čím dál víc miluju, přeju, odpouštím a jsem vděčná.
A vám moji milí čtenáři jsem moc a moc vděčná za hlasy, které jste mi poslali do soutěže.
Díky za první místo!!!
Krásně jsem si páteční večer užila, hlavně ten přející potlesk od všech, co přišli na předávání cen Bloger roku 2021. Jsem strašně vděčná za tuhle pohodovou blogerskou partu na iDNES.
Po šesti letech psaní mám zase krásné íčko, takže Skokan 2015 už má doma ségru Blogerku 2021. Hned jsem je ukázala našim, měli by radost :)
PS: Fotoblog z pátečního večera připravím brzy, doufám ;)
