Siesta

Většina z nás polední klid v dětství nesnášela. Nechtěli jsme odpočívat a už vůbec ne spát. Chtěli jsme si hrát, běhat, blbnout. Ve středním věku je to naopak. Většina z nás blbne, pokud polední klid nemá.

Rádi si po jídle odpočineme, v tom lepším případě schrupneme (což je spíše pánská záležitost). Ona taková půlhodinka ,,rozjímání" dobije vaše baterky víc, než dvojité espresso .

Siesta je nejen výborný prostředek proti stresu a dělá dobře našemu srdci (snižuje riziko infarktu), ale například u pilotů letadel či dálkových řidičů je nezbytná, neboť napomáhá k soustředění. 

Španělské slovo siesta je z latinského hora sexta (hodina šestá po východu slunce). V tu dobu jsme unavenější, ospalejší. K doplnění energie na zbytek dne nám postačí půlhodinová siesta. Únava z nás spadne a mozek znovu sepne.

Ideální variantou je prý oběd, káva a patnáct minut spánku - přesně takovou dobu trvá, než se káva dostane do oběhu. Pak už vás nikdo nezastaví.

Pokud nemáte možnost poobědvat a dát si šlofíka doma, odpočiňte si alespoň někde v práci - auto v garáži, temný koutek ve skladu, přinejhorším  obsaďte na čtvrt hodinky toaletu (pokud není moc frekventovaná ). Ideální je i lavička v parku, pod korunami stromů. Tuto variantu bych však nedoporučovala lidem ve velkoměstech. Jak znám Řím a Prahu - při prvním ,,chrrr" vás okradou.

Ta pravá siesta, ta co je na malých městech v Itálii, ta by se v dnešním uspěchaném světě měla zavést všude a povinně. 

V jednu hodinu se zavřou obchody, kanceláře, služby a lidé se odeberou domů na oběd i k malému odpočinku. Dřív to bývalo na celém poloostrově. Dnes už je klasická siesta jen v menších městech a v přímořských oblastech. Kdo byl na dovolené v Itálii, určitě si toho všiml. Kolem oběda se zastaví čas.

Silnice jsou prázdné a obchody zavřené. V tuhle hodinu se mi na našem balkoně relaxuje nejlépe. Je slyšet pouze cinkání talířů z okolních oken. Na semaforu pod naším domem nestojí ani jedno auto, nikdo netúruje skútr, před protějším barem je prázdno. Každý obědvá.

V restauracích potkáte většinou turisty nebo kravaťáky  (pokud mají pracovní oběd). Ostatní obědvají doma. Ten kdo pracuje daleko od domova, zajde většinou na oběd do self -servis restaurací, které jsou v každém městě v okolí továren. Tady pořídíte oběd levněji a rychleji. Továrny mají většinou jen hodinovou pauzu na oběd, ale díky self -servisním restauracím stihnete i těch dvacet minut odpočinku. 

Restaurace jsou otevřené od dvanácti do tří hodin, pak vám oběd nikdo nikde nedá (krom turistických center). Například tady u nás. V Santa Maria degli Angeli se najíte pouze v době oběda. Po třetí hodině restaurace zavřou a otevřou až kolem sedmé na večeři. Ovšem o dva kilometry dál, v Assisi, tam se v některé restauraci naobědváte i v pět odpoledne. Nečekejte však velký výběr restaurací. Italové své dobré zvyky většinou dodržují. Což některý Čech nedokáže pochopit.

Před pár lety jsem u známé v restauraci potkala dva Čechy. Přišli do restaurace kolem třetí hodiny, když už kuchařky odešly a my dopíjeli kávu. Mluvili špatně italsky, a tak jsem vyskočila od stolu, že jim pomůžu, myslíc, že se ptají na cestu. Ale jak se říká, za dobrotu na žebrotu. ,,Nestarejte se, já se domluvím italsky výborně," vyjel na mne jeden z dvou pánů, který se dohadoval s majitelkou restaurace. ,,Jak že je kuchařka na odchodu? Já jsem host a chci jíst. Jste tady sto let za opicema , v každém civilizovaném  státě se člověk nají v restauraci kdy chce." Rozčiloval se česko italsky, zvyšoval hlas, máchal rukama. Bylo mi líto majitelky, která mu marně vysvětlovala, že i kdyby chtěla, i kdyby mu něco ona uvařila - nemůže. ,,Můžu vám udělat rychle obloženou bagetu, ale pak musím zavřít." Majitelka byla až moc milá, já bych je už vyprovodila svinským krokem.

Ani jsem nevěděla, že svinský krok nemá nic společného se sviní - tak často slýchám ,,sviňským." Až díky blogům objevuji přesnosti našich rčení, o jejichž původu nemáme mnohdy ani tušení.

Sedím na balkoně, poslouchám štěbetavce  kterých jsou plné stromy, pozoruji jak úžasně zbarvení a velcí motýli hodují na mých kopretinách, jak rozkvétají poupata na rododendronech, jak se rodí rybíz. Ano, pozoruji ty kuličky rybízu, jak se každým dnem mění. Nejdříve vyroste šťopka s odnožemi, na nichž jsou miniaturní béžové květy. Pod květem se začne tvořit kulička, která se každým dnem zvětšuje. Stejné to bylo loni s malinami. Jeden kvítek, ze kterého se stává kuličku ke kuličce malina. Loni jsem tenhle zázrak pozorovala s úžasem. Nemyslete si, že jsem magor nebo že nemám do čeho ,,píchnout," ale při každodenní siestě na balkoně relaxuji a pozoruji přírodu. To dobíjí baterky stejně, jako půlhodinové zdřímnutí si. Maliny byly veliké, krásné - než přišla kámoška a sežrala mi je. Ale keřík malin nebyl tak odolný jako angrešt či rybíz a zimu nevydržel. Místo malin jsem letos koupila černý rybíz. Už má tři kuličky, to se přežeru.

Jako malá jsem ho nesnášela. ,,Kájinko ten je nejzdravější, ten musíš jíst," říkávala babička Boženka, když se do mne snažila nacpat pár kuliček. Teď bych se s ním nacpala ráda, ale můj balkonový keřík mi dá letos jen těch pár kuliček - to jsou paradoxy!

To co nám v dětství tak vadilo, to by se nám teď hodilo. 

PS: Ta nejlepší siesta je na pláži. Šumění moře je relaxační už samo o sobě, lehký vánek, slaná vůně ........... . Tam si občas schrupnu i já, ovšem pod slunečníkem a řádně namazaná padesátkou. Jinak bych pak odcházela tím ,,druhým" sviňským krokem - pomalu bych se plahočila, zbarvená do růžova a ještě bych u toho kvikala.