,,To, že nejsi tak úplně normální, to vím už dávno, ale netušil jsem, že jsi až takovej blázen!" Povídá mi vážným hlasem můj italský švagr Riccardo. V duchu přemýšlím, co jsem zas kde řekla.
Nebylo by to poprvé ani naposled, co si mou nevymáchanou hubou nadělám problémy.
Riccardo pokračuje vážným hlasem: ,,co prosím tě děláš v Bastii, v těch prdelákovicích, když máš byt v tak nádherném městě? Vlastně v nejúžasnějším městě co jsem kdy viděl!" Až teď mi to docvaklo. Dělá si legraci. Rázem se můj pocit strachu přeměnil v pocit hrdosti.
Můj švagr byl koncem května poprvé v Praze a zamiloval se. Praha ho tak očarovala, že tyhle dva týdny nemluvil o ničem jiném. Dokonce zblbnul i moji osmdesátiletou tchyni (jeho matku). Teď chce i ona letět do té naší stověžaté.
Před dvěma týdny se šestice kamarádů z Kalábrie rozhodla, že stráví víkend v Praze a dnes by se tam nejraději všichni přestěhovali. Okouzleni městem, památkami, ale také čistotou, přesností a rychlostí (u dopravy, v obchodech či v restauracích). Švagr je doktor a býval starostou města Siderno, tudíž tohle opravdu ocení a je to pro něj velice důležité. Jenže v Kalábrii ukázněnost, přesnost, dochvilnost a pořádek najdete jen těžko! Kupříkladu tříděný odpad, to je pro většinu jižanů velká neznámá. Navíc pod vládou tamní mafie ....... .
,,Ty úchvatné stavby, ten pořádek, to nablýskané metro, ta nádhera všude kolem. Nepochopím, proč tam s Mauriziem nežijete. Já bych tam klidně dělal kafe." Rozplývá se při vzpomínkách Riky. Proč ho napadlo zrovna kafe? Protože to je asi jediné, co v Praze Ital postrádá. Dobré italské espreso vám v Čechách neudělá skoro nikdo. Myslím to opravdu dobré, hutné, kdy vám nasypaný cukr zůstane chvilku na hladině. Nejlíp dělají espreso v okolí Neapole. Prý záleží hodně na vodě, na kávě, na přístrojích, ale také na šikovnosti barmana a to hlavně, když si objednáte kapučíno. Vždy, když jedeme do Kalábrie, zastavíme se v okolí Neapole na kávu. Po těch letech už i já ocením to pravé espresso italiano. Já Pražanda , která před patnácti lety pří prvním italském espresu myslela, že z té sílné kávy dostane infarkt a oči už nikdy nezavře. Vyskočily mi tenkrát z důlků jak dva pingpongáče.
Teď upřednostňuji espreso z barů, které vlastní Neapolitánci (a že jich není málo). Ona taková Ilaria , dvacetiletá holka z Amalfi (kterou zas nechápu já, že se z tak nádherného pobřeží, klenotu Itálie, přestěhuje sem do U mbrie ), ta vám ve svém malém baru udělá lepší espreso , než jakýkoli super barman v nóbl baru . Stejné je to s kapučinem , které musí mít hustou pěnu - cukr nesmí hned propadnou . Žádné mléko by nemělo být vidět, jen nadýchaná pěna, pod kterou se vám po odhrnutí objeví káva. Ale v Praze vám donesou kávu s mlékem a troškou pěny. Nebo oblíbené české ..proužkované" latíčko, které v Itálii vůbec neznají. Latte macchiato je tu teplé mléko, do kterého vám cvrnknou kapku kávy, jen tak, aby mléko ,,ušpinili." Macchiato (čte se makjáto) je v překladu flekatý, skvrnitý. Opačné je caffé macchiato, kde vám do espresa kápnou trochu mléka, buď horkého či studeného, podle vaší volby. To třeba mně vůbec nechutná.
Vraťme se ale do Prahy. Riky a jeho kamarádi viděli všechno důležité, neboť si vzali průvodce - mladé kluky a holky z Itálie, žijící v Praze a přividělávající si průvodcováním. Ti jim ukázali a popsali Prahu tak, že to co ví teď švagr, to nevím ani já. Za pár stovek měli dva průvodce na dva dny. Všichni byli z Prahy tak nadšení, že na Karlově mostě, když pouliční muzikanti hráli Ó sole mio, začali zpívat. Muzikanti jim pak zahráli Azzurro i jiné italské písničky a to už šestice kamarádů rozezpívala dav, který se shromáždil kolem. Riccardo sundal jednomu z hudebníků klobouk a obešel s ním přihlížející. Jedna paní nechtěla peníze dát, ale Riky se nevzdal. ,,No tak, dej, dej, dej," až dala. Klobouk pak vysypal do futrálu od kytary a vrátil muzikantovi na hlavu. Podle mne měli tito italští padesátníci úžasnej spontánní nápad!
Praha ale není jen Staré město, Karlův most a Hradčany. Na Žižkově nebo na Plzeňské ulici naštěstí Riky nebyl. Ono je úžasné vidět naše hlavní město jako turista, když jste s partou kamarádů a užíváte si nejkrásnější místa a nejlepší restaurace. Jenže jiné je tam žít. Pak teprve vidíte spousty nedostatků a věcí, které vám vadí. Jako v každém městě.
Můj byt ve Vršovicích je fajn, ovšem se Sanny jsem musela půl kilometru, než jsem ji našla kousek trávy na proběhnutí a na bobika. Spousta pejskařů trávu ani nehledala a člověk pak kličkoval s nákupem po chodníku mezi bobikama všech velikostí a konzistencí. Pořádali jsme takovej každodenní vršovickej slalom. A nejen vršovickej. Třeba na Smíchově to nebylo lepší. Fuj. Teď už je snad v tomto směru Praha jiná. Všichni nosí sáčky a vy se můžete dívat i po okolí, nejen pod nohy a pokochat se třeba krásou opravených domovních štítů. Už nemusíte mít strach, že šlápnete do exkrementů nebo si podvrtnete kotník v nějaké díře. Chodníky jsou na většině míst opraveny a uklizeny, což ještě před deseti lety nebývalo. A já tenkrát, jako většina mých kamarádek, běhala z práce a do práce, koukala si pod nohy a nějakých architektonických skvostů si ani nevšimla.
,,Praha je krásná, ale ti Pražáci jsou divní," odpovídá vždycky Maurizio, když se ho kamarádi ptají na to stověžaté město nad Vltavou. Pak se na mne spiklenecky usměje. Dělá si legraci, ale má tak trochu pravdu. My Pražáci jsme divní!
Vždyť většina z nás, co žije od malička v Praze, nedocení tu její krásu! V dobách našeho dětství byla Praha šedivá, oprýskaná, plná lešení a rozbitých chodníků, tudíž jsme ji jako skvost nebrali. Pod množstvím prachu nebyly pořádně vidět ani domovní štíty. Nevím, jestli ta vzpomínka na šedivou Prahu přetrvává i teď, ale na víkend polovina obyvatel města odjíždí za Prahu, prý aby utekli té ,,šedi." I já to tak dělávala. Té pražské nádhery jsem si začala všímat až po přestěhování do Itálie. Teď bydlet v Praze, tak vezmu o víkendu foťák a jdu do těch nejmenších a nejzapadlejších uliček, do těch největších vrat a nejstarších domů, do pražských parků a zahrad.
Jen málo lidí se kochá tou krásou, tou rozmanitostí a nebere ji jako samozřejmost. Jen hrstka Pražáků vidí ty detaily, ty domovní štíty, nádherná okna, jedinečné věžičky, obrovské brány a spousty jiného. Většina z vás přes týden pospíchá, dříve s nákupem, teď s mobilem a nevidí nic kolem. O víkendu s radostí vypadne z Prahy nebo se zavře v nákupním centru. Já nebejvala jiná. I ten Karlův most jsem vždy přeběhla tak, jako by to byla lávka na Výtoni. Jenže ona i ta lávka na Výtoni stojí za zastavení.
Cirka před patnácti lety jsem šla od mé sestry Ivety, která bydlela na Smíchově v Kotevní ulici. Chtěla jsem se trochu projít a do Vršovic je to přes lávku a parkem kolem potoka Botič vlastně kousek. Zastavila jsem se asi v polovině mostu a koukala na řeku, ve které se odrážely sluneční paprsky. Ať jsem se podívala směrem k Pražskému hradu nebo k Vyšehradu, byla to krása.
Praha už není šedivá, oprýskaná a špinavá. I když ona měla své kouzlo i tenkrát. Tenkrát byla tajemná! Stačí se podívat třeba na český seriál z roku 1969 Kamarádi. Váleček, Gábina, Honza i Ferda vám tu starou, oprýskanou a mystickou Prahu připomenou.
https://www.youtube.com/watch?v=nPj8fTMB1Mo
Praha je prostě jedinečná!
