Před pár dny jsem otevřela starý kufr, ve kterém mám poklad. Není to zlato, šperky ani peníze. To co tam mám, to je pro mne cennější. Jsou to fotky mých rodičů, mé staré diáře, žákovské knížky, vysvědčení, dopisy a staré pohlednice, které jsem jako dítě sbírala. Pohlednic není moc. Jsem Střelec - u ničeho dlouho nevydržím.
Kdo z nás je ještě dnes píše - ty krásné barevné obrázky, které udělaly každému radost. Ať už to byly květiny, vánoční či velikonoční motivy, fotografie měst, hradů, zvířat nebo pohádkové postavičky. Každý byl tenkrát rád, když ve schránce našel čumkartu. A ta radost byla dvojitá. Ze vzpomínky i z hezkého obrázku.
Já psala pohledy ještě před pár lety - mamce a tátovi do léčeben. Stejně jako je oni psali mně, když jsem byla na pionýrských táborech. Takový pohled, to vám rozjasní den!
Smutná a ubrečená, čekala jsem vždy na pošťáka. ,,Ředina, Petříková, Dupal, Lukešová," vykřikoval pošťák jména dětí a já byla jak na trní. ,,Šimonovská." Konečně! A je to dopis! Dostat pohled bylo super, ale dopis - delší čtení, někdy s pohledem, někdy se žvejdou uvnitř. Mamka uměla překvapit.
,,Moje malá holčičko, posílám Ti další kočičky do sbírky, nebuď smutná a nebreč, vždyť už jsi velká holka." Taková věta je psaná na většině pohledů. Já byla asi na táborech pěknej ubulenec.
Ovšem v dopisech zasílaných na školu v přírodě to bylo jiné. Tam stálo: ,,buď hodná, nezlob." Stačilo mi totiž pár kamarádů ze školy, sousedka jako vychovatelka a hned mi narostl hřebínek.
Pohlednice mi psali nejen rodiče, ale také babička, ségra, tety, švagr a dokonce i malej Martínek.
A nejen mně. Sestřenice z Piletic si psala s mojí mamkou několika stránkové dopisy, o narozeninách a o všech svátcích byla schránka vždy plná, listonošky si na Vánoce a Velikonoce prošoupaly střevíce.
Jednou jsem od mamky dostala tuto pohlednici s pejsky. To bylo radosti. Byla jsem ještě hodně malá, ale tenhle pohled jsem měla celý život nejraději. Kdo by si pomyslel, že jednou mi bude přesně takový pejsek dělat společnost - už skoro šestnáct let .
Pak začaly první smsky, e-maily a pohledy se posílaly čím dál méně.
V ,,sekretáři" je teď za sklem místo čumkaret tablet, na kterej vám k narozeninám přijde tisíc přáníček. Je to rychlejší, levnější, ale uznejte sami - větší radost vám udělá pohled ve schránce.
A jednu takovou velikou radost zažila nedávno má známá. Tahle radost - tohle překvapení bylo tak veliké, že by mělo být někde zaznamenáno - alespoň v médiích.
Olga, která žije dlouhá léta v Itálii, otevře začátkem loňského prosince schránku a nevěří svým očím.
Dostala vánoční pohled od kamarádky z Prahy. Pohled, který její kamarádka poslala v době hluboké totality. Ano - psal se rok 1980 a pražská kamarádka posílá pozdrav do Padovy. Třicet čtyři let trvalo, než tento pohled došel. Jak psala Olga Švarcová (které tímto děkuji za fotografii) - poštám by za tu rychlost měli postavit pomník!
Ale na druhou stranu, není to paráda, když někde nějaký poštmistr najde zapomenutou pohlednici a pošle ji dál?
Takovým pracovníkům pošt bych řekla jenom jedno. DÍKY - díky za lidskost!
