Dneska se ze mne stal stojan - stojan na kapačku. Sanny musí dostat každý den vitamíny kapačkou, jenže se jí u toho nechce ležet. A tak s ní chodím po bytě a dělám držák. Co bych pro ni neudělala, hlavně kdyby zase jedla. Život psa je příliš krátký. Jinou chybu nemá.(A.S.Turnbull)
Když si pořizujete domácího mazlíčka, pořizujete si skoro ,,dítě."
Někdo ho rozmazluje víc, někdo miň. Je to stejné jako u dětí. Jako štěně vám čůrá po bytě, takže dáváte všude dětské podložky. Nosíte ho v tašce, chodíte s ním k doktorovi. Dovolená letecky? Přece nedáte svého miláčka do úložného prostoru. Pokud to jde - jezdíte autem. Když musíte letět, hledáte hlídání. A musí to být dobré hlídání, ne jen tak někdo.
Mám dvě kamarádky, které nechají svůj krásný dům k dispozici známým či psí chůvě. Hlavně, ať se to jejich ,,miminko" má dobře. Jiné holky ho dají jen své nejlepší kamarádce, ale každý den volají, jak se mu vede.
Pokud si svého čtyřnohého miláčka na dovču přece jen berete, zaplatíte si na pláži lehátko, aby on byl ve stínu - jinak by vám stačila veřejná pláž. Ručník, misku, vodu, hračku - to vše mu nosíte sebou, přece nebude ležet na písku. Nechodíte do obchodů a restaurací, kde je na dveřích cedulka s přeškrtlým psem. Někde cedulku nemají, ale číšník vás se psem dovnitř stejně nepustí. ,,Vždyť můj pes je čistotnější než spousta lidí, vaše škoda." Říkáte si při odchodu a jste dost dotčená.
Když se vám chce na toaletu a nemáte pejska kde nechat, propašujete ho i na veřejné WC či na záchodky v obchoďáku (teď mluvím o menší rase). Obchodní dům Máj - nebo jak se teď jmenuje, Kotva, Paladium - tam zná Sanny všechny hajzlíky. Přece ji nenechám venku! Jednoho psa mi před šestnácti lety u obchodu ukradli. Od té doby jsem se bála nechat Sanny i v autě. Ale ona je naštěstí hlídačka, takže jak se někdo přiblížil, ukázala mu celý svůj chrup - jak zubaři.
Veselá historka se mi stala v outletu Valdichiana v Toskánsku. Jezdila jsem tam často pracovně, sama se Sanny. Do obchodů psi můžou, ale na toaletu? Nebyla jsem si jistá. ,,Paní, kam jdete s tím psem," volá na mne uklízečka. ,,Psa mám v tašce, tam i zůstane, takže se nebojte, že by vám něco zašpinil." Křížím nohy u dveří, ale uklízečka je neoblomná. ,,Na veřejné záchodky pes nesmí, nechte ho venku." Nevěděla jsem co dělat. Nemohla jsem se ani dohadovat, jak se mi chtělo.
Buď půjdu tam kam chodí Sanny - někam za stromek, protože venku ji samotnou nenechám nebo to risknu, co mi může baba udělat. Když uklízečka začne znova vytírat, vlítnu rychle do kabinky a zamknu se. ,,No paní, to se nesmí, okamžitě s tím psem vylezte." Ááááááá - mě už je to jedno, ať řve, teď už se s ní klidně i chytnu. Když vyjdu z kabinky, baba stojí uprostřed, ruce v bok, dveře zavřené. ,,Teď volám ochranku a zaplatíte pokutu." ,,A za co paní? Kde je napsáno, že sem pes nesmí? Na dveřích nic nevidím." Baba čumí na dveře, na mne. Pak uhne. Týden na to přijedu do outletu. Na všech toaletách je nálepka s malým přeškrtnutým psem. ,,Koukej Sanny, to jsi ty." Zasměji se a jdu klidně na záchod. Dneska tam žádná baba co nesnáší psy není.
Záchrana jednoho psa nezmění svět, ale pro toho jednoho psa se určitě svět změní navždy!
Naštěstí většina lidí má zvířata ráda a nebo jim alespoň nevadí. I moje kamarádka Desy, která není milovník zvířat, i ta u sebe doma Sanny snese - pokud jí neběhá po bytě. Respektuji to. Vždy beru tašku, misku a Sanny sedí na místě. Stejně tak v restauracích, barech, obchodech. Je to slušně vychovanej pes. Já měla to štěstí a hlavně Sanny, že jsem si ji mohla brát vždy i do práce. Ať už jsem pracovala v květinovém stánku, v Bona o.p.s. nebo jako řidič tady v Itálii. Co ta se se mnou najezdila kilometrů. Jediné kam jsem ji nebrala bylo kino, diskotéka a plavečák. Některý pes se prostě narodí pod šťastnou hvězdou - což si o Sanny troufám říct, i když nikdy nesměla do postele. Měla vždy několik svých pelíšků, které jí stále peru, ale chlupy na posteli? To mi vadí.
Jiní pejsci se narodí pod vyhaslou hvězdou a tu svoji šťastnou potkají až později. Takový je i příběh fešáka jménem Žofré.
V malém městečku jménem Massa Martana se na parkovišti autobazaru narodila čtyři štěňátka. Majitel nevěděl co dělat. Do útulku je dát nechtěl, ale na malém městě už každý svého psa má. Poprosil mě, abych se poptala po známých. Na tyhle věci je výborná věc Facebook. Ozvala se mi jedna holčina ze skupiny Češky a Slovenky v Itálii. ,,Myslíš, že kdybych přijela vlakem z Rimini, že bys na mne někde počkala?" Ptá se mě do telefonu Anna. Tahle Slovenka žijící v Rimini chtěla miminko. Ale jelikož na děti ještě nenastal čas, rozhodla se zatím pro psa. Jako to dělá většina z nás. Někomu tu naši lásku musíme dát.
,,Žofré, ty jsi fešák." Pusinkovala své miminko Anička, když si ho po kontrole u Maurizia odvážela do Rimini. Zůstala jsem s ní v kontaktu - zase díky Facebooku. Já na něj nedám dopustit, mnohokrát mi tenhle modrobílej fešák pomohl. Ať už při hledání mých starých kamarádů či při shánění rodiny pro tyto čtyřnohé děti. Anna se za pár letech vrátila na Slovensko. Jel s ní nejen její přítel, její malá dcera, ale také Žofré, který je teď nejlepší kamarád a chůva jejich malé princezny. Snad mu ta šťastná hvězda bude svítit už napořád.
Podobný příběh se stal i Jackovi. Narodil se na Slovensku v útulku. Přes stránky na Facebooku si ho vyhlédla Leontýnka, Češka žijící ve střední Itálii. Moc se jí líbil a vůbec jí nevadilo, že si pro něj musí jet do rodné vlasti. Jack tedy putoval ze Slovenska do Čech, poté do střední Itálie. A teď? Teď je to její třetí dítě. Nedávno přijela s Jackem k Mauriziovi na kliniku. Ona a její dva synové. Všichni se o to čtyřnohé dítě báli. ,,Udělejte mu všechny testy, hlavně ať je v pořádku. Je jedno, co to bude stát." Kluci seděli dlouho ukázněně v čekárně, když jejich máma a Jack čekali na ultrazvuk. I tenhle kříženeček měl štěstí na šťastnou hvězdu, šťastnou rodinu a šťastný život.
Ale nejen ke psům se lidé chovají krásně. Někdo má jako ,,dítě" i kočku.
Maurizio v týdnu operoval dvouletou mícu, kterou přivezla paní až z Terstu. Tahle kočička se narodila s dírou v puse - v horním patře. Několikrát ji na severu Itálie operovali - neúspěšně. Aby mohla jíst, museli jí vyrobit špunt. Paní však neztrácela a neztrácí naději. Našla si na internetu Maurizia, který už podobný zákrok dělal. Dovezla kočku několik set kilometrů, aby zaplatila několik set euro i s rizikem, že se to nepovede.
Tři hodiny jsem byla s Mauriziem a jeho kolegyní na operačním sále. Teď už musíme jen čekat.
Další hodný pán dorazí za pár dní z Lugána. Jeho malé kotě má podobný problém. I on pojede stovky kilometrů, aby se pokusil koťátko zachránit.
Stejně jako ti, co jezdí kvůli zdraví svých dětí za nejlepšími odborníky po celé Itálii, tak někteří dopřejí tu nejlepší péči i svým čtyřnohým miláčkům.
Klobouk dolů před takovými lidmi!
