,,To je fakt nechutný. To by snad mělo bejt zakázaný. Takhle starý a vocicmávaj se tu jako puberťáci. " Říkala jsem kamarádce, při pohledu na dvojici ve středních letech, která se líbala pod ocasem.
Pro mimopražské - pod ocasem se říká místu na Václavském náměstí, za sochou sv.Václava. Tenkrát jsem byla náctiletá, blbá a nezkušená. Lidé v padesáti mi připadali staří a zralí na důchod. Teď, jakožto žena ve středních letech, snad inteligentnější než tenkrát, ale určitě zkušenější, vidím to úplně jinak.
Člověk pokud je zamilovaný, je v každém věku duševně mladý. Nevidí ani šedivé vlasy, ani pleš, ani nějaký ten špíček či vrásku navíc. Ne proto, že by si zapomněl doma brýle (v tomto věku už je má většina z nás), ale prostě to nevnímá. Nevnímá změny spojené s věkem. Pokud to tedy není nějakej ,,úchyláček," kterému je padesát a ,,miluje" jen osmnáctileté holky. Zde nemluvíme o zamilovanosti, ale o úchylce. Někteří muži si rádi dokazují, že ještě v padesáti i více letech jsou stále hřebci a vyhledávají ,,holčičky." Pokud je ve vztahu věkový rozdíl kolem třiceti let, pak bych opakovala první větu tohoto blogu!
To ovšem není náš případ, protože mezi mnou a Mauriziem je rozdíl ,,jen" jedenáct let a kolikrát nevím, kdo je ten starší. Jako tento pátek, když jsme si vyjeli do Orvieta.
Asi před rokem nám kamarádi věnovali poukaz pro dvě osoby - romantický oběd na farmě spojený s hodinou v relaxačním centru. Jelikož jsme wellness nikdy nenavštívili a místo určení nebylo zrovna za rohem, nechvátali jsme. Prostě až bude čas. Maurizia zajímal spíš ten oběd, mě zase Spa. Ale voucher nezahrnoval masáž, a tak jsem se tam nijak nehrnula.
Kdybych jen tušila ........... .
Ani jeden z nás není ranní ptáče, tudíž jsme objednali Spa až po obědě, což nebyl nejlepší nápad. Cesta byla delší než jsem očekávala, ale zato horší. Padesát kilometrů zatáček jsem bez Kinedrylu prostě nezvládla. ,,Zastav mi tady na přehradě prosím. Projdu se, vyfotím si jezero Corbara a snad se mi udělá lépe."
Kde se vzal, tu se vzal, na přehradě se objevil zelený panáček, který mi zakázal fotit. Kdo mohl vědět, že přehrada je vojenský prostor. Vojín nás chtěl nejdřív poslat pryč, ale když viděl můj obličej v barvě jeho maskáčů a výraz utrápeného psa, zželelo se mu. Dokonce mi chtěl zavolat doktora. Asi jsem vypadala hodně blbě.
Farma (agriturismo) San Faustino je na krásném místě a sousedí s úžasnou starou vilou (v rekonstrukci), která také patří majiteli farmy. V lesoparku je dokonce malý hrádek. Majitelé jsou vyloženě chudáci.
Pokaždé, když někde vidím vysokou dlouhou zeď, za kterou je lesopark a velká stará vila, hrozně mě zajímá její příběh. Občas Maurizia přemluvím a jdeme se tam podívat (když je brána otevřená). Většina těchto míst teď slouží jako hotýlek, ale před branou žádnou reklamu ani název nenajdete. Tudíž máme dobrou výmluvu, pokud by jsme vlezli na soukromý pozemek. Tato místa jsou pro lidi, kteří chtějí absolutní relax. Přečíst si knihu pod stoletým stromem u kamenného stolu, být co nejdál od civilizace, nejlépe na místě, které jim dnešní civilizaci nebude ani připomínat. Do Umbrie jezdí za tímto účelem nejvíce Angličanů a Američanů. A někdy se do těchto míst tak zamilují, že podobnou vilku v menším vydání, ale hlavně na odlehlém místě v Umbrii koupí. Když jsem pracovala jako řidič, mnohokrát jsem vezla z letiště v Římě zahraniční majitele těchto vilek, ale i turisty z různých koutů světa. Všichni milují tři věci. Nekonečnou zeleň v Umbrii, staré kamenné domy a klid (silnice jsou od těchto míst hodně daleko).
Před obědem jsme se tedy prošli v okolí vily, mezi staletými stromy i mezi bambusy.
,,Tak tenhle by se mi přesně hodil na mé houpací křeslo, začíná se mi nějak rozpadat." Prohlížela jsem si jeden z bambusů. ,,No nediv se, to křeslo není dělané pro metráčky," odpoví mi s klidem Maurizio. Hajzl. ,,To křeslo jsem si koupila na inzerát z Annonce před dvaceti lety. Nesla jsem ho z Bohdalce do Vršovic na zádech, a pak se mnou cestovalo všude. Nerozpadá se vahou, ale věkem!"
Maurizio není romantik, ale je s ním legrace. I když je ta legrace většinou na můj účet. Ale jak říkal Jan Werich: ,,Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá."
Borgo San Faustino je nejen na krásném místě, ale výborně tam i vaří. Nejdříve nám donesli ochutnávku salámů a sýrů vlastní výroby. Sbíhají se mi sliny, jen si na to vzpomenu. Ono takové domácí prosciutto, křehká slanina nebo salám z divočáka, to vám zanechá chuťovou vzpomínku na pár dní. A co teprve kus jemného ovčího sýra s marmeládou z paprik. Opravdu delikatesa. Divočáky mají také z vlastní ,,zahrádky," jako většinu specialit jenž nabízejí. Na malých farmách, kterým se v Itálii říká agriturismo, je vyprodukování vlastních potravin základ a hlavně velké lákadlo pro hosty. Již v nabídce máte napsáno - menu s nulovými kilometry. Čím více potravin farma produkuje, tím větší má podporu od státu a zájem klientů.
Zde, krom obory ve které chovají divočáky, zajíce a kdo ví co ještě, mají také vinice. Jejich víno je víc než výborné.
Jelikož jsem si jako druhý chod objednala rybu baccalá, což je solená a sušená treska, vybrali jsme víno bílé, i když Maurizio si objednal kančí. On není romantik, ale je velký gentleman. Stůl, místo, víno - všechno vybírám já. Ani neremcal, když už u předkrmu doléval víno. Bylo opravdu dobré a holt my Češi jsme trošku rozpitější než Italové.
Mezi předkrmem a druhým chodem nám donesli ještě zeleninové lasagne a domácí těstoviny s omáčkou. Salát jsem do sebe dostávala jen stěží. Oběd začal v jednu hodinu a za deset tři jsme se odkutáleli na terasu.
,,Co budeme dělat, ve tři máme wellness a já jsem zralej lehnout si někam pod strom." I já funěla jako lokomotiva a tlačila mě i podprsenka. Mít ponožky, tak mě snad tlačej taky. ,,No co, tak si tam lehneme do sauny a vypotíme to."
A tak se i stalo. Oba jsme se odkutáleli do sauny, lehli a odpočívali. Když jsem začínala cítit, jak se mi nejen teplo, ale i víno rozbíhá po těle, raději jsem vylezla. ,,Pojď taky do ledové jeskyně, už nejsme nejmladší a mohlo by to tady s náma seknout." Maurizio se pro jistotu dotkl svého mužství a ještě udělal parohy. Italové dělají tyto gesta proti smůle. Když po ruce není červený roh, dotknou se svého ,,rohu." Z ledové jeskyně jsem odešla do páry. Nevím, zda mám děkovat vínu, drcenému ledu, kterým jsem si potírala celé tělo nebo vonným olejíčkům, ale Maurizio se chtěl pářit v páře. ,,Co blbneš, co když tu mají kamery," rozhlížela jsem se po stropě. Přes tu páru nebylo vidět ani na strop, natož aby tam byly kamery. Když nad tím teď tak přemýšlím, možná ten jeho chtíč způsobilo to, že mě vlastně vůbec neviděl.
Každopádně jsme ve wellness byli jen my dva, a tak jsem se nechala unášet hudbou a něžnými dotyky. Co vám budu povídat, vzrušení v páře relaxačního centra je mnohonásobně větší, než v domácím prostředí. Trošičku mě stresovalo, že nám mají přinést bylinkový čaj, ale Maurizio se nestresoval absolutně ničím. Přešli jsme do tmavé sprchy, která rozprašovala jemné kapky vody do všech stran a pokračovali jsme v romantickém duchu. Polibky, doteky, objímání. Takovou romantiku jsem nečekala, ale patřičně si jí užívala. Když jsme vylezli ze sprchy, měli jsme na stolku dva šálky čaje - již poněkud studeného. Vřelo to v nás víc než ve vířivce, ale čas vypršel.
Pro jistotu jsme domů koupili to výborné víno, olejíčky a relaxační hudbu máme, pustím v koupelně přímotop, sprchu a až se to tam zapaří, to by bylo, aby nebylo!
Nabití jako králíček Duracell, vyjeli jsme lanovkou do města Orvieto, pokochat se místní katedrálou.
Tato katedrála je jedna z nejkrásnějších staveb italské gotiky. Má neobyčejně bohatou fasádu, na kterou se můžete koukat hodiny a objevovat nové a nové sochařské detaily.
Město Orvieto není velké, ale je tam spousta věcí k vidění. Když pomineme památky, o kterých si přečtete v jakémkoli průvodci, musím zmínit obchůdky, které nejsou plné suvenýrů nebo oblečení, ale řemeslných výrobků. Ať už je to řezbář, malíř, keramik či švadlenka, všichni mají svůj krámeček, kde prodávají své výrobky. Je to mnohem hezčí než Assisi plné suvenýrů, Perugia plná značkových obchodů a Siderno plné Číňanů (ať už to jsou velké obchody, obchůdky nebo stánky).
Před zpáteční cestou, museli jsme se trošičku posilnit v místní restauraci. Hezkých barů, voňavých cukráren a romantických restaurací je v okolí katedrály jako hub po dešti.
Celodenní výlet spojený s vydatným obědem, nečekaným vzrušením a několika kilometrovou procházkou, to nás trochu zmohlo, ale zašli jsme se podívat i na hradby města.
Byli jsme zase na vrcholu, stejně jako v Assisi a v Pasignanu, ale tenhle vrchol si budeme dlouho pamatovat. Prý si takový výlet brzo zopakujeme. Možná v jiném městě, nejspíš v jiném Spa, ale hlavně tam, kde mají páru. Oba jsme z toho dne byli nadšení. Vřele doporučuji pro zpestření, oživení a posílení vztahu. U nás je to od pátku jako na líbánkách. Maurizio se dokonce s radostí fotí, což normálně nedělá. Byl to prostě prýma den!
PS: Teď mi nalil na hlavu studenou vodu. Prý píšu už moc dlouho a začíná se mi z ní kouřit. S ním se člověk nenudí :-D
