,,Ty jsi exhibicionista?" Zeptala se jedna žena mého přítele, když jsme se včera sešli před základní školou.
A on se tak snažil narychlo něco vymyslet, poté co jsme se v pátek rozhodli, že pojedeme na chalupu, kde se v sobotu konal masopustní průvod.
Masopust v Načeradci je úžasná akce. Byli jsme se na ní s Michalem jednou podívat a úplně nás to nadchlo. Jenže pak začal covid a byl na pár let konec všemu veselí. Když si na tu dobu teď vzpomenu, děkuji pánu Bohu, že můžeme žít zase normálně, že nám ta covidová doba připadá už jen jako špatnej sen a modlím se za to, aby se nějaká taková podobná doba nevrátila.
,,Škoda, že nemáme žádné masky, bylo by lepší být součástí průvodu než jen jako divák v civilu," řekl mi Michael v pátek dopoledne.
,,No já si udělám dva copy, vezmu podkolenky, modrou šálu, starej svetr a opičku Terezku, kterou mám snad od pěti let a můžu jít za zimní Pipi. I když v padesáti je to asi docela odvaha."
Celé dětství jsem chodívala na táborech za Pipi Dlouhou punčochu, když se pořádal karneval. To byl snad jediný den, kdy jsem byla jako dítě ráda, že mám zrzavé vlasy. Velké přední zuby a tváře plné pih jsem taky měla, bývala jsem hubená - samá ruka, samá noha. Stačilo mi pár drátků do copů, každá podkolenka jiná a nějaké delší tričko - za deset minut jsem byla připravená. Jiné děti se dělaly hodiny s maskou z krepáku a já dostala diplom za perfektní ztvárnění masky Pipi Dlouhá punčocha. Ještě ho mám doma, jediná šťastná vzpomínka z táborů, co se zrzavých vlasů týče. Dnes už je zrzek v každé pohádce, filmu i reklamě. Dnes to mají rusovlásky jednodušší.
A tak jsem vzala z domova podkolenky, modrou šálu i ,,pana Nilssona" a vyrazila na chalupu, kde jsem našla drátky a starý svetr. No co, budu padesátiletá Pipina, pomyslela jsem si, vždyť už mě tu stejně všichni znají. Michal to měl složitější. Co tak narychlo doma sebrat? V přeskáčích za lyžaře by jít mohl, ale asi by se mu v tom celý den moc dobře nechodilo. Snad kdyby šel za běžkaře ... jenže tahat zase ty běžky na rameni? A tak se rozhodl pro plavce.
Plavecké brýle, šortky, župan, ručník a ploutve přes rameno. Na nohy jen pantofle, což upoutalo pozornost mnoha žen i mužů. ,,Není ti zima?" Padlo za to odpoledne snad dvacetkrát. Naštěstí bylo kolem deseti stupňů a sluníčko. Nádherně nám to počasí vyšlo. Byl to jediný den z celého týdne, kdy vůbec nepršelo. Už to ranní probuzení slunečními paprsky v chalupě a káva jen tak ve svetru na zahradě, to vám byla taková radost. Sluníčko má opravdu sílu dobíjet energii, obzvláště to zimní a jarní, kterého je v našich krajích tak málo.
,,Proto jsou Míšo Italové furt tak vysmátý a dobře naladěný, tam mají takové azzurro skoro každý den ... i v zimě." Pronesla jsem k Michalovi, který v Itálii často obdivoval u mých kamarádů tu pohodovou náladu.
Škoda že koupací čepici jsem z Prahy nevzala. Sice by ho na nohách nezahřála, ale už by si ho žádná kamarádka z Načeradce nespletla s exhibicionistou. Na školním dvoře, kde měly všechny maškary sraz před průvodem, ozvalo se z davu:,,Ahoj Míšo, ty pod tím županem nic nemáš? Ty jdeš za exhibicionistu?" Kamarádky z dětství si ho začaly dobírat. Měl termo prádlo a na něm plavky, otužilec je jen na nohy. Ale fakt škoda, že jsem nevzala tu čepici, v Načeradci už jsme ji u nikoho na půjčení nesehnali. V Praze mám takovou pěknou textilní, prouhatou modro-bílou, ještě z Itálie. Tam se totiž musí nosit koupací čepice do každého bazénu, i v létě do venkovního. A tak, aby se jim nezapařovala hlava v těch čtyřiceti stupních na sluníčku, nosí se tam v bazénech i aquaparcích látkové koupací čepice. Příští rok to vyladíme lépe.
Průvod v čele s kapelou na valníku, vyrazil městysem Načeradec. Kluci z dobrovolného hasičského sboru hlídali silnice a odkláněli dopravu. Na konci průvodu jel další traktor s valníkem, na kterém se vezla ,,divá zvěř."
Cestou bylo několik zastávek, o které se postarali obyvatelé Načeradce ze svých vlastních zásob. Plné stoly všelijakých dobrot, od koblížků plněných domácí marmeládou, tvarohových šátečků i buchet, spousta různých slaných pečených lahůdek, ale také domácí chleba se sádlem a škvarky, bramboráčky, pečená masa a nakonec i ovárek s křenem. To vše měl celý průvod včetně přihlížejících (v civilu) zdarma.
A nejen to! Na každé zastávce se zpívalo, tančilo a k tomu byla připravena káva, čaj, svařené víno, pivo, limo a velký výběr tvrdého alkoholu. Většinou se prý pár domů z ulice domluví a společnými silami i financováním připravuje dva dny pohoštění. Já pila nealko a ochutnala jsem jen domácí hruškovici a slivovici, ale co jsem si tak všimla, tak než hostitelé obešli dav s panáčky, do kterých nalévali vodku a zelenou, vraceli se vždy s prázdnou lahví. Opravdu velké poděkování těm, kteří tohle všechno připravují a sponzorují!!!
Cestou zpět na náměstí jsem si jako Pipi nenesla opičku jen já, ale už i spousta jiných masek.
Stoupnout si s těmi stolky v Praze na Náplavku, tak mají za víkend vyděláno na dovolenou. Tohle už se asi vidí málokde. Jak to vlastně chodí u vás na vesnicích a v městysech? Napište mi do diskuze pod článkem. Také jsou tam obyvatelé tak štědří a nakrmí zdarma takový dav lidí? V Praze by domácí chleba se sádlem a škvarky stál tak padesát korun a panáček dobré hruškovice něco ke stovce. Když už i svařené víno prodávají na Albertově v kavárně za stovku (do kelímku sebou) a je to patok z litrovky, která se v supermarketech prodává za 40 Kč. O stáncích v centru Prahy nemluvě. Holt každé bydlení má to své pro a proti - jak velká města, tak menší obce.
Z vesnic a městysů zmizelo spousta obchodů, cukráren, kin i restaurací. Lidé dojíždějí do velkých měst za prací, protože krom pár pracovních příležitostí, nemají v okolí svého bydliště uplatnění. Co u nich ovšem nezmizelo je soudržnost, chuť do společných akcí, radost z potěšení druhých a nezištnost.
Díky Načeradci a jemu podobné obce, vždyť díky vám se ještě člověk může přenést do dob dětství, kdy se všechno netočilo jen kolem peněz a užít si tu radost ze společných akcí, ať už o masopustu, Velikonocích (při kterých jsou všechny dveře otevřené) nebo při letních slavnostech.
