Už to budou čtyři roky, co jsem se vrátila z Itálie do Čech a stále se té krásy tady kolem nemůžu nabažit. Spousta míst a věcí mě vrací do osmdesátých let a vy víte, jak ráda na tu dobu vzpomínám. Pojďte taky zavzpomínat.
,,To není země, to je zahrádka," říkám si dennodenně, když jezdím křížem krážem tou naší malou republikou. Jelikož hledám nová města a vesnice, kde bych mohla nabídnout sladké potěšení, nejezdím po dálnicích, ale po okreskách a furt se kochám. Jsem jako pan doktor z filmu Vesničko má středisková, jen se kochám opatrněji. Jezdím mezi tou krásou (on si recitoval, já si skládám básničky) a často si vzpomenu na jeho slova: ,,Jen se neposer, papundekle." Spousta lidí totiž pro nás kochající se nemá pochopení. Kam všichni tak spěchaj, vidí vůbec tu nádheru kterou míjí, uvědomují si, že žijeme teď a tady? Já nespěchám, už ne.
Jsem celé dny na cestách a vidím kolem nich ty spousty křížků. V autě by se spěchat nemělo. Když člověk přijde na to, jak je život krásný a křehký (podobně jako křídla motýlí) a miluje ho tolik jako já, nemůže prostě spěchat.
Jezdím od vesnice k vesnici a občas narazím i na takové poklady, jako je auto pana doktora z komedie Vesničko má středisková. Jak já bych se takovým autem ještě někdy svezla. Mě neláká jízda ve Ferrari ani v Lamborghini, ale jízda třeba tím papundeklem, co jsme mívali v dobách mého dětství.
Při mých pracovních cestách se vracím na místa, kam jsem jezdívala jako malá. Tam mi pak proletí hlavou krásné a zapomenuté vzpomínky. Jako třeba u téhle hospůdky. S našima jsme do ní chodívali před čtyřiceti lety na zmrzlinu a sedávali venku, na dřevěných židličkách, se sklenicí malinovky. Jsem ráda, že mám zákazníky i v Sázavě, protože tolik letních dovolených, jako na osadě Sedliště, jsem nikde jinde nezažila. Tenkrát jsme téhle ROHcké osadě říkávali Samopše, podle vesnice na protějším břehu řeky Sázavy. Několikrát jsem v mých blozích už na to místo s láskou vzpomínala, ale jezdit do Sázavy jednou měsíčně, to je lepší než jen vzpomínat u počítače, to vás prostě pokaždé vrátí v čase.
A hned ze Sázavy jedu za klienty do Žďáru. Ač si město Žďár nad Sázavou z dětství nepamatuju, do osmdesátek jsem se v něm vrátila okamžitě. Spodní náměstíčko se od těch let určitě vůbec nezměnilo. Nákupní centrum té doby - Sázavka, velký hotel na kterém jsou stále ,,školní" hodiny a ošklivá, typicky komunistická stavba panelového domu spojeného s poštou. Dokonce i auta mého dětství, prohánějí se tu po ulicích. Kdo by se chtěl vrátit do socialismu, ať zajede si do Žďáru.
Mám ráda všechno staré, takže i stará nádraží. Těch už ale moc není, v Praze snad jen to Smíchovské zůstalo od mého dětství stejné. A teď jsem objevila tohle ,,retro" nádraží v Kralupech nad Vltavou. Posaďte se prosím, zavřete oči a vraťte se vlakem do dětství. Podle komentářů od mých čtenářů vím, že je to docela dobrá terapie na smutek, vztek i bezmoc. A toho je tento rok v celém světě dost.
A nejen nádraží mají v Kralupech ,,retro." Když se projdete mezi panelákama, najdete toho mnohem víc. Třeba tuhle úžasnou pumpu, která bývala v osmdesátých letech na každém rohu a každé dítě z ní pilo. Dnes už je to rarita, kterou jsem musela vyfotit. Já jsem prostě nostalgik a mám ráda místa a věci, co se nemění.
Ovšem některá místa se změní k nepoznání a je to dobře. Málokdo z nás by v této krásné budově viděl trilogii Slunce seno.
Filmy Slunce seno znám zpaměti, ale v Hošticích jsem nikdy nebyla, až teď, díky mé práci. A tak, když jezdím pracovně ze Strakonic do Vimperka, vždycky se v Hošticích zastavím na kafe. Dostanu silného turka a poslechnu si vyprávění místních štamgastů sedících v občerstvení na náměstí. Ani ve snu by mě při sledování tehdy veleúspěšného filmu Slunce seno jahody (v mých deseti letech) nenapadlo, že si jednou posedím na téhle posteli. Jsou to maličkosti, dalo by se říct blbosti, které nám dělají obyčejné dny hezčí a pokud je takových blbostí několik, je z obyčejného pracovního dne den neobyčejný. Potom vám vůbec nevadí, že jste deset či dvanáct hodin v práci. Navíc nabízíte sladké potěšení a to má každý rád ;)
Tenkrát, roce 1983, když natočili první Slunce seno, chodila jsem na základku a ze školy utíkala rovnou do sámošky pro žvýkačku Pedro nebo pro pět šumáků za korunu. Za stejnou korunu, jako našel před nedávnem Michal. Stará dobrá hnědá koruna. Co všechno se za ní dalo koupit ... zmrzka, žvejda, lízátko (i dvě, ty oválný placatý), rohlík (i tři a desetník ti zůstal), poštovní známka (i dvě), balónek nafukovací a určitě ještě spousta jiných věcí. Najít starou československou korunu je opravdu velká náhoda, je to jako najít kus dětství.
I když na dětství ráda vzpomínám, uvědomuju si, že je dávno v trapu a jedna kačka to nezachrání. No, prý ve mně kus dítěte zůstal, proto jsem furt tak šťastná z maličkostí, říká Michael. Možná má pravdu - miluju houpačky, klouzačky, tobogány i trampolíny. Když vidím pouť, musím se zastavit pro cukrovou vatu a na střelnici (kolotoče už mi nějak nedělají dobře). Matějská je fajn, ale nejlepší jsou poutě vesnické.
Vůbec nějak ten venkov mám čím dál radši. Třeba tady, v Načeradci na chalupě - ráno nás budí sousedovic kohout, snídáme na zahradě, z bývalého JZD je slyšet bučení krav a cítit vůně ,,domova." To je taková pohoda. Miluju tyhle hodinové snídaně ,,v trávě."
Občas si dáme koláč s rybízem ze zahrádky, bublaninu z třešní natrhaných v aleji za chalupou, někdy jen jogurt s čerstvým rohlíkem a mlékem, jako jsem to jídávala v dětství. Ale dnes, dnes jsme si udělaly výborné palačinky s vynikající domácí marmeládou od Milušky (Michalova mamka). Tenhle víkend jsme tu totiž jen my dvě. Vlastně tři, ještě kočka Ťapka. Prostě dámská pohodička, relax a psaní blogů (na ty nějak díky práci a výletům s Michalem nemám čas). Tak já dojím ty palačinky a napíšu druhou část, když už jsem se tak rozepsala ;)
Krásnou a pohodovou neděli vám všem!!!
